Kdo by se pořád zdržoval s tím, jak snadno zvítězí láska a dobro? Když jde o pomstu, jde všechno stranou. Co takhle pořádná kletba, která zničí všechny šťastné konce jednou provždy?

Emma Swanová (a věřte, že jistá podobnost s jménem hlavní postavy Twilightu vás napadla neoprávněně) není zrovna vzorem ženské počestnosti, která se vštěpuje hodným holkám. Chtě nechtě, její inteligentní i hledačské geny podědil také její syn Henry, kterého řed deseti lety odevzdala k adopci. A právě Henry vtáhne znovunalezenou matku do podivně izolovaného městečka Storybrooke, pevně přesvědčený o tom, že jen ona může podle staré otřískané knížky pohádek zachránit všechny zdejší obyvatele, pohádkové postavy, které zapomněly, kdo jsou…

Něco na tom skálopevném přesvědčení se zdá správné. Ve Storybrooke stojí čas, nikdo nejezdí sem, nikdo nejezdí odtud… Jenže jak by to mohla být pohádka, když všude kolem je jen cynická realita? Starostka Regina Millsová, Henryho adoptivní matka, je sice nesnesitelná jako Zlá královna, zdejší servírka Ruby má v autě přívěsek vlčka a učitelka Mary Margaret Blanchard ve volných chvílích chodí do nemocnice jako dobrovolnice a pouští ptáčky na svobodu, ale to všechno je přece směšné. Nebo ne? Archie Hopper možná vzdáleně připomíná Disneyova Rogera, jenže to je přece jen kvůli tomu, že chodí na vycházky s dalmatinem. Zváštní je, že každý ve Storybrooke jako by měl nějak zamlžené vzpomínky…

Once Upon a Time (Bylo nebylo) je svítáním na dobré časy především pro ty, kdo už vzdali čekání na pokračování série Desáté království. Once Upon a Time je seriál laděný do téměř totožného motivu, jen to bere trochu vážněji. Vede vedle sebe dvě dějové linie, tu “reálnou” a pohádkovou, a nebojí se skákat mezitím v čase. Díky tomu si může dovolit celkem slušné číslo překvapivých odhalení, staré křivdy, a tak dále, zkrátka táhne se to tak trochu jako telenovela, ale to není myšleno ve zlém. Nejsilnější je vedle napětí fakt, že si Bylo nebylo pohrává s vaším vlastním vědomím. Tahá vás za nos. Jednu chvíli vás přesvědčuje, že všechno je to nádherná pohádka, podruhé ukáže škaredou realitu a stáhne vás na zem, jen to práskne… a záhy je to všechno zase pravda. Hra klamů a lží, pavučina vztahů a souvislostí. Přesně tyhle ingredience ve správném množství a pořadí způsobují, že se nemůžete odtrhnout. Podíl na tom určitě mají i charistmatické postavy, mezi nejvýraznější Robert Carlyle jako pan Gold/Rampelník.

^{(obrázky z tvposter.net)}

Obvykle rozzáří celý mizerný den. Osobně vždycky nadšeně koumám, jakou známku tam mám, a dopis vždycky otvírám tak, že by se málem dal znovu použít. Zatímco moje zkušenost se ale týká jen výměny kartiček zvaných ATC (nebo ACEO, tj. vlastnoručně kreslené či malované sběratelské kartičky daných rozměrů), která probíhá v rámci ČR i mezinárodně, moje sestra (a záhy mamka, pár známých, zkrátka klasický řetězec) propadla světovému šílenství rozesílání dopisů.

Říká se tomu postcrossing, v překladu cosi jako křižování dopisů. Ty křižují skutečně napříč téměř celým světem, vyjma několika afrických států, kam internet ještě nedosáhl. Princip je jednoduchý: posíláte dopisy, dostáváte dopisy. Přímou úměrou.
Prvním krokem je registrace. Nejspíš se hodí pár základních praktických znalostí, jako třeba co všechno musí obsahovat adresa, kam se píše a kam se lepí známka. Způsob, který používali naši předkové, je kupodivu snadno pochopitelný – to říkám proto, že současná dospívající generace možná nikdy žádný dopis ani neposílala. Nebojte, pravděpodobně je to ještě snazší, než zakládání e-mailová schránky. Druhou praktickou znalostí je pak umístění oranžových poštovních schránek v okolí vašeho bydliště, ideálně rovnou umístění nejbližší pošty. :)
Nejspíš bude potřebná znalost angličtiny, ale procvičit si můžete i jiné jazyky, popřípadě požádat někoho, kdo anglicky umí, aby vás naučil pár základních frází.

Ačkoli tahle legrace se při nadměrném užívání může trochu prodražit (a věřte, že v okamžiku, kdy zjistíte, jaké se nabízejí pohlednice a známky, rozjedete se nad rámec původních “pár korun”), pořád je to koníček levnější než dejme tomu golf. Máte šanci, že vám přijde obrázek z úplně opačného konce světa, z kraje exotického, o kterém třeba nic nevíte. Také je to důkaz pro důvěřivé blbečky, že na východ od nás nežijí jen pastevci. Pošta může dorazit obyčejně i letecky, formáty obálek i známek se liší. No nenadchl by vás tajuplný dopis psaný úhlednou latinkou z Japonska, který má na známce nádherné kaligrafické kresby? Mimochodem, vděčným vývozním artiklem z České republiky je slavný Krteček, málokdo vám také pohrdne Muchou.

Downeyovka číslo 2 neměla příliš drastická očekávání z mé strany. Obvyklá zábava, akce, pár historických nepřesností, zkrátka nic, co by se spojovalo s původním Sherlockem Holmesem. Přesto bych neřekla, že kdyby někdo nainstaloval obrazovku zespoda na víko rakve, Doyle že by se otáčel v hrobě. Sherlock Holmes je ještě pořád všestranně nadaný génius, kterému chybí jediné, a to je vlastní sociální IQ.

Dobře, dobře, od viktoriánského románu to má daleko, ale s tím snad nikdo do biografu ani nešel. Přehršel zpomalených scén, drastické kulervoucí zvuky nabíjených zbraní (aneb kdo jiný zašel do kina, kde byla hlasitost nastavená pro hluchou tetku?)… zkrátka SH získal novou dimenzi. Blíží se nám první světová válka a jistý pan univerzitní profesor ji chce urychlit, protože válka je dobrý byznys. Z toho nám kromě poučení, že někteří univerzitní profesoři jsou opravdu všehoschopná svoloč, plyne jedna věc: blíží se epický závěr.

Nádherné prostředí (zvlášť pevnost v poslední části filmu), hudba, která si ukořistila většinu pozornosti a jedna pěkná cikánka. Dobře, směju se, ale zatím se nikdo neozval, že je špatně, že cikáni ve francouzském táboře kradou a tahají na lidi dýky. Začátek je trochu rozvleklý a okatě nakousává mnohem víc, než kolik se nakonec vyřeší. Víc než zjevně se chystá třetí film, nebo jsem Maďar. Film se rozjíždí až posléze, očekávanou scénou ve vlaku, na kterou jsme se klepali od traileru, protože jsme chtěli všichni vidět Downeyho v převleku za ženskou. Upřímně, ty maskovací převleky stírají i tento fenomenální úkaz a trailer je navíc neprokecl dopředu.

Ortel? Holmes trochu zklamal. Drží se celkem vysoko, ale sází příliš na osvědčené. Tím první film nepřekoná, nasadil trochu vyšší laťku. Pobavíte se a plátno určitě v tomhle případě stojí za to. Hudba naprosto skvostná, kochání se krajinou zaručené, vtip je taky k mání. Ale to opakování se…

Hra stínů versus britský Sherlock
Ostrovan vítězí na plné čáře, přestože oba oponenti jsou velmi důstojní. Scénáře naprosto rozdílné (Hra stínů je laděná jako bondovka, Sherlock se zakládá o něco málo věrněji na původních románech nebo povídkách), stejně tak obsazení. Na obou se najdou klady, u obou se přitlačilo na bromanci. BBC si může dovolit méně akčních scén. Proč? Genialita scénáře a nápadů. Zatímco Hra stínů opravdu těží z předcházejícího filmu (analýza budoucího souboje et cetera), Sherlock pokaždé přijde s něčím novým (ohledání místa činu pomocí webkamery, blogování). BBC si zkrátka může dovolit “kravnout” – hlavního hrdinu si negilotinovala na roveň člověka se srdcem. Asociální chování je tu znát mnohem víc, stejně jako dedukční schopnosti se dávají na odiv podstatně ve větší míře než u downeyovské verze. Může si dovolit nenutit slovní vtip, když může vycházet ze situačního humoru.
Jinak řečeno, je dobře, že Doylovy náměty zažívají boom. Ani jednu verzi nezapuzuji, obě mají něco do sebe, jen z úplně jiné strany. Striktně je porovnávat a vybírat, která je lepší, je šibeniční úkol. Tak jako tak, pokud se má vlna favorizace přehoupnout po fantasy někam dál, prosím prosím prosím, už žádné další upíroviny. Chytré detektivky jsou mnohem úžasnější. Vysoce oceňuji, že mám možnost souběžně sledovat právě adaptace Sherlocka Holmese, dělá to z let 2011 a 2012 pro mě dobré ročníky. :)

Dobře, abych se přiznala, je to tak daleko, že budu mít problém sepsat článek na konkrétní téma, aniž bych moc odbíhala. Tenhle paradox vyjadřuje v kostce můj vztah k žánru. Někdo skončí na práškách, někdo prostě přestane “pozemský blbosti” vnímat a zdrhne od toho co nejdál a na co nejdelší dobu. Jak? Čte, sleduje filmy, píše, kreslí… Oblíbenost fantasy není náhodná. Dokud byl tajuplný západ plný Indiánů a zloduchů, létala tam představivost našich dědů. Tátové si na křídlech laxní okouzlenosti létali do vesmíru a zakládali si na Měsíci stánek s párky v rohlíku. Nám zbyla právě fantastika, která popírá všechny ty vědecké blafy, které se co rok vytahují na světlo, odhazují Einsteina a vymýšlejí nejnehoráznější teorie včetně toho, že čokoláda není zdravá.

Nic z toho jim nespolkněte. Drak není vědecky dokázaná bytost, ale na druhou stranu, proč o něm asi ví tolik lidí? Stejně jako člověk ještě neobjevil aspoň pár set tisíc druhů hmyzu, stejně tak jsou placení vědci možná slepí k tomu, že fantasy si žije mezi námi. Pravděpodobně je ta slepota navíc úmyslná, protože i maličké připuštění možnosti existence jiných tvorů, než jaké jsme zanesli do encyklopedií, by mohlo rozbořit všechno, čeho jsme se dosud chytali. Není to zas tolik týdnů, co se zjistilo, že nejrychlejší není světlo. Abych tak trochu citovala Muže v černém, dneska možná víme, že Země je kulatá, ale co zítra? Během středověku vládlo skálopevné přesvědčení, že je placatá. Tak a teď mi vyvraťte to, že fantasy je jen smyšlenka. Nádhernou omezenost většiny lidstva naštěstí dodnes vyvažují lovci fotografií lochneské příšery a podobní cvoci – počítáte se mezi ně taky? Jen dobře. Pořád je lepší větší na vílu Zubničku, než začít skupovat balený lahve pitný vody a pronajmout si na příští rok podzemní bunkr.

O něco lepší zprávou pak byla v kolekci Za Zdí povídka Nicholas Sayre a stvoření ve vitríně. Docela jasný návrat zpět do Starého království, ačkoli překlad mi místy brnkal na nervy. Co je ještě lepší? Po kratičké povídce bychom se v rámci několika (čti mnoha) let mohli dočkat Clariel: Ztracené Abhorsenky. Někdy v roce 2013 by už mohla vyjít (anglicky, česky si netroufám odhadovat). A o čem to bude? Tentokrát se vrátíme pár set let nazpět, ještě před Sabriel. Příběh se bude točit kolem staré známé Chlorr s maskou. Ještě o rok později se slibuje šestá kniha (ta zatím nemá ani pracovní název), nicméně jásala bych, že se Garth Nix vrátil právě ke své původní trilogii.

Právě tady narážíme na první ouvej. Určitě už to rozpoznala valná část mých čtenářů, které nebudu podceňovat, co se týče inteligenčního kvocientu – ano, píšu tu zjevné. Film je byznys a z úspěšných kasovních trháků má přijít samozřejmě co nejvíc peněz. K tomu se přivalilo jako velká obluda 3D a voilá, cena lístku stoupá ke dvěma stovkám. Jenže jak rozpoznat, které z filmů jsou dobré a za které rádi dáte takové peníze, a za které byste je nejraději chtěli kvůli zklamání vrátit zpátky? Pokud čtete fantasy, máte to jednoduché, alespoň přibližně víte, co od takového plátna čekat. Béčkový Konan nebo nadmíru vtipně zpracované fantasy typu Hvězdný prach? Je to jedno, pokud se vám líbila kniha, stejně na film aspoň ze zvědavosti mrknete.

Osobně můžu doporučit to, abyste od toho moc nečekali, zkrátka nad tím dopředu nepřemýšlejte. Obvykle platí to smutné pravidlo, že když máte velká očekávání, budete zklamáni, a naopak to, k čemu máte skeptické výhrady, se ukáže jako jeden z těch filmů, který vám ulpí v hlavě s dobrou pověstí. Čekáte stejně jako já na Jacksonova Hobita? V takových případech můžete být poměrně klidní, víme přece, že Pán prstenů se vyvedl dobře. Zkušenost naopak praví, že obezřetná nejistota je na místě v případech debutujících režisérů, a podobně. Eragon byl kotlík na peníze, to bylo zjevné. Samozřejmě jsou tu výjimky, ale ty se většinou v mainstreamu vůbec neobjeví – věčná škoda.

Vařme z vody a kujme železo, dokud je horké, bohužel i to platí při zfilmování – stejným kamenem je úrazu je iksdílné cosi na několik pokračování. Moje maličkost k rozpitvání všeho na dva díly cítí odpor, zkrátka nevěřím, že to nejde jinak. Společenstvo prstenu sice vynechalo Toma Bombadila, ale přežili jsme to a film fungoval. Nemám tušení, proč nešlo totéž scénáristicky zařídit i u posledního Harryho Pottera nebo Stmívání (i když na to ani nejsem zvědavá) – to musí i míň všímavému člověku přece zavánět tím, že si tvůrci ještě nenahrabali dost peněz. Prostě to tak působí.

Tak jako tak, fantasy na plátně mi vždycky dokáže vyrazit dech. U knížky pracuje vlastní fantazie a to víc než bravurně na to, že není placená od hodiny, ale skutečně to vidět (a nejlépe dobře zpracované), to je příjemný zážitek. Přecejen u romantických filmů ze života většinou obdivujete nanejvýš nějakou tu Eiffelovku, u které ale každý ví, jak vypadá. Snové krajiny a (dnes drtivě počítačem stvořená) zvířata vytažená za ucho z mýtů, to je výzva. Jejich zobrazení samozřejmě nikdy nebude všem po chuti, každý má nějakou tu osobní vizi a ta se nechá snadno zklamat, ale dobrý fantasy film dokáže právě tohle – vsunout divákovi vlastní představu. Starší filmy na nás už možná působí prkenně, ale právě proto si myslím, že je ideální éra k tomu, aby se pokračovalo v natáčení fantasy filmů – počítačem už jde všechno udělat tak neuvěřitelně reálné, že se ještě rádi necháme nakrmit neskutečnem.

Fantasy bytosti bývají zajímavé. Vycházejí z mytologie a obvykle s nimi můžete podniknout cokoli. Přidat křídla, nohy, ruce, přebarvit… Většinou s tím souvisí i nějaké zvláštní dovednosti, magie atp. Čím šílenější, tím lepší. Ideální je kombinovat – andělé, démoni, víly… Fuj, ne, dělám si legraci. Vlk s křídlama a chlupama, co září ve tmě, není vůbec fantastický, dokud mu nevtisknete povahu. Právě povaha totiž udělá z vaší bytosti, ať už je fantastická nebo skoro reálná, něco živého, opravdového. Stačí si představit archetypálního jednorožce: lísá se jen k pannám, je hrozně hodný, hezký, milý a další kladná superlativa. To není moc zábavné, pokaždé víte, co očekávat, jak zareaguje, co se stane.

Mnohem duchaplnější je experimentovat, ať už se to vyvrbí jakkoli. Co takhle někdo (a opravdu kdokoli, vezměte základ ze člověka a třebas mu přikreslete tykadla a špičaté uši), kdo má komplex méněcennosti, bojí se děravých ponožek, trpí neodehnatelnou touhou svádět ženský a pokaždé narazí na děvy se síťovanými punčochami? Někdo výbušný, koho matička učila být za všech okolností hodný a všem okolo pomáhat? Dilemata a nejednoznačné nátury jsou pro každý příběh oživením.

Neotřelost se cení. Jedním z příkladů, na které si z fleku vzpomenu, je Vlk z Desátého království (pětidílná minisérie natáčená v Německu, 2000) – pohádka obrácená naruby, kde tak úplně neplatí “žili šťastně až do smrti”. Jakmile se na scéně objeví Veronika/Virginia coby ztělesnění Karkulky, která není pod zákonem, Vlk náhle vidí dvojmo: sežrat nebo obejmout? Vůbec pojetí postav obrátilo tuhle sérii v něco naprosto originálního. Když pominu vlčí ocas, je naprosto nepodstatné, jestli je Veronika elfka s fialovou kůží a Vlk nadržený, toxicky zelený furry.

Jinak je ale samozřejmé, že mytologie bude inspirovat i dál. Kombinace různých zvířat (a lidí) jsou tak oblíbené, že by byl div, kdyby se to někdy podařilo vymýtit. Tady si jako příklad uveďme gryfa. Je to orlokočka nebo orlokůň, pokaždé stačí proházet jednu dvě součástky a přidat správnou předponu. Harpyje je ženská, která se vrhla na manželka a umlátila ho perutěmi. Zrovna tak jsou na tom ale mořské panny, kentauři nebo slovanské rusalky. Zajdeme-li dál na východ či na západ, narazíme na mnohem víc příkladů. Ze západu přitáhneme jako exemplář quetzalcoatla, opeřeného hada, z blízkého východu stačí kterýkoli džin (ghůl). Inspirovat se dá všude a možná s podivem zjistíte, že ať už jste vymysleli cokoli a jakkoli se domníváte, že je to originální, většinou už to předtím někdo před tisíci lety vymyslel, i když možná ne do posledního detailu stejně. Nakonec právě jejich úspěch dostal často některá z mytických zvířat do heraldiky.

Obliba různých fantasy bytostí se vrací jako velká vlna. Donedávna to byli čarodějové, na výsluní se vrátili upíři a vlkodlaci – a kdoví, co to bude příště? Nemrtví? Možná. Zombie Walk se těší stále větší oblibě. Co se Dee týče, já se klidně ráda vrátím k našim slovanským. Není jich málo a vzhledem ke globalizaci mi přijdou čím dál tím originálnější. Máme být proč pyšní na vodníky, rusalky, hejkaly a kapradinky, čerty, obry a saně. Báje a pohádky se i tak prolínají natolik, že klasická česká strašidla jsou na pokraji vyhynutí.

Počínají dneškem (vlastně včerejškem) jsem se na ČSFD prokousala 200 hodnoceními a zmákla test, což mě upřímně překvapilo a taky nakrklo. Většinu odpovědí jsem natipovala nebo narychlo (je to na čas a jen jediný pokus!!) vyhledala, ale test se mi zdá v oblasti znalostí filmu tak zoufale neobjektivní, že jsem si chtěla jít hodit smyčku.

Co to znamená pro Porcelánový koloniál? Názory na filmy, které mi nestojí za sestavení nějakého toho recenzoidního útvaru, budu odteď házet právě tam. Vždycky jsem si myslela, že na ČSFD řádí jen smečka blbečků, ale hodlám jim zlepšit úroveň směrem nahoru.. :D Jako takhle, nemůžu vystát ču-m-áčky, co hodí ke kdečemu hodnocení odpad a sežrali Šalamonovo… exkrement. Něco srazit je strašně snadný. 95 % z nich s tím má houbeles zkušenost, všechno vidí jen z pohledu diváků, které postřelil šípem Consumérus. Ono je hrozně in všechno zkritizovat, já to umím taky, heč, ale taky umím vyzdvihnout nebo poukázat na něco, co se povedlo.

Penderseni, který užívají hodnocení “odpad”, nevědí zjevně ani co by se za nehet vešlo, že žádný film nemůže dostat tak nízké hodnocení. Sebestupidnější výtvor dal zabrat několika lidem, ta práce a námaha tam je. U animáků jsem zvlášť háklivá na rychlá odsuzování. Samozřejmě, že to špatné přitáhne pozornost, ale nic není odpad, kapišto? Všechno má své diváky. Že se něco nelíbí mě, nic naplat, může se líbit vám – něco, co vy zbožňujete, já můžu naopak nesnášet. Fakt obdivuju magory, co si myslí a ještě to veřejně napíšou, že hodnotí pouze objektivně. Objektivní je leda tak náhled figuríny, a té je všechno u jejího plastového zadku. Na každý film se díváte v nějaké náladě, u vzniku každého filmu stály jiné, rozhodující faktory. Vaše kyselé ego si klidně vylévejte dál, já si své názory odteď už taky napíšu a moc mě těší, že budu moci některým zmetkům svým názorem polárně oponovat. Muhaha!

Jsem Deeus.

Imaginárium má svou sílu v originalitě. Co je jinde jako fantasy zažité a předpokladatelné, to se zde bortí. Existují tu principy magie, šamanismu a dokonce myšlenkové partnerství živočichů, vše ve spletitých vztazích, předpokladech a podmínkách. Modro- a fialovovlasí elfové, lidé a medvědědové, i výběrem rasy se liší od obvyklého “elf, trpaslík”.

Co je na tom nejlepší, v této hře, kde nepotřebujete nic než vlastní fantazii a připojení k internetu, máte téměř volnou ruku. Většina grafických her má zkrátka omezení (a navíc občas něco stojí), ne tak online textové hry. Stačí pročíst reálie světa, založit kartu vlastní postavy a pustit se do hraní. Hraje se ve formě fóra, které je nenáročné n načítání, takže i majitelé pomalejšího připojení nepřijdou zkrátka. Některé grafické hry dává předplatitelům jisté výhody, ale tady vám nikdo neuteče – za hru se nic neplatí.

Co se týče umístění hry, vlajkovým městem je Kersk v Ietherii, ale celý kontinent zabírají téměř všechny podnebné pásy – setkáte se tu tedy s polárním kruhem i deštnými pralesy. Ietherie je země spíše chladná, s rozsáhlými jehličnatými i listnatými lesy, pláněmi a horami. Každá z ras které si můžete vybrat, je vzhledově zajímavá a přitažlivá, od každý se navíc odvíjí jisté výhody i nevýhody předem dané, aby byla hra vyvážená. Prvními kroky do hry je zaregistrovat se na fórum pod jménem své budoucí postavy, mít samozřejmě načtená pravidla a jen co sepíšete kartu, nechat jí pár hodin či dní na schválení. Potom už se můžete rovnou ponořit do zatím nepoznaného světa Imaginária…

Letem světem se dostáváme zpět ke geografii. Mohla by být obyčejná, ale kdo chce všechno odehrávat na vysočině? Většina tvůrců proto nacpe moudře pro široké budoucí možnosti do svého světa všechno: nížiny, lesy, hory, pouště, jeskyně, jezera, moře, ostrovy. Ve fantastických světech existují i létající města nebo celé ostrovy a většinou se nikdo neptá, jak se dostaly do vzduchu a jak tam drží (ačkoli osvětlení potěší). Čím větší praštěnost, tím je to zajímavější. Obvykle se vyplatí rozdělit si to na probádané a méně známé oblasti, dokonce i ve městě (podzemní prostory, kanály). Upřímně, je hodně těžké odehrát něco na monotónní planině, která zabírá celý kontinent. Na druhou stranu se někteří autoři můžou snadno dopouštět hloupých prohřešků, když vypustí z hlavy základní předpoklady zeměpisu. Geografii můžete snadno “obšlehnout” z reálného světa (vzpomeňme si na stolové hory, podzemní řeky a krápníky v jeskyních, kaňony a jiné zajímavé strže…). Fantasy světy mají tu výhodu, že si můžete vymyslet fantaskní zvířata, rostliny, věci, co se dají jíst, nebo dopravní prostředky, ale pokaždé je tam určitá hranice logiky, která by neměla být překročena, aby svět dával pořád ještě smysl.

Celkem pěkný příklad fantasy světa, který je v rámci možností neotřelý, je Avatar. Docela jiný vzhled, fosforeskující rostliny, zvláštní fauna i flóra. Někdy bývá ale těžké takový svět ukočírovat, kdykoli chcete použít slova, která se vztahují k naší vlastní historii, jen složitě můžete používat určité fráze. Příklad? “Dal bych si brambory.” – “Tady roste jen hut-kaf’t.” Úplně originální svět má i takovéhle nevýhody, už je to tak. Ve filmech sice všichni mluví anglicky, i když přiletí z Marsu, ale vy si coby autor svého světa určitě budete chtít dát záležet na každé maličkosti.
Není ovšem vůbec špatné, když váš svět založíte na ekvivalentech Země. Sultanáty, země podobné Rusku nebo Řecku, to všechno vám vyřeší spoustu malých problémů právě proto, že už to nějakých pár stovek let funguje. Mnoho fantasy světů je vlastně zasazeno do “opravdové” minulosti: antika, středověk a jiná století, která se od sebe lišila technikou i uspořádáním společnosti. Zatímco někde najdete kasty, jinde poddanství. S trochou nadsázky se dá říct, že nejspíš všechno, co mohlo, už tu alespoň jednou bylo, objevilo se a může inspirovat. Nikdy nebudete naprosto a dokonale originální, leda byste byli génius všech génií a ani to by asi nestačilo. Starý Řím neprotlačuje autorská práva, takže si s tím můžete lámat hlavy mnohem míň, než kdybyste měli v úmyslu napsat něco, co se odehrává na planetě Naboo.

Topení právě okupuje moje sušící se spodní prádlo a protože mám neosvětlitelnou panickou hrůzu z kdečeho (jako například z vyhoření na základě vzplanující čerstvě vyprané proužkované fusekle), jsem vzhůru a píšu. Zvažuju účast v další literární soutěži, ale stejně jako u té komiksové bych nejspíš zase dodělávala den předem, ideálně v Den Posledního Limitu Odevzdání. Celá já. Nu nic. Nemůžu se pak zlobit, když neuznají mou genialitu, i ta by si na práci měla vyhradit nějaký pocitvý čas.

A tak mě tu máte. Zpět s vaší denní dávkou chytré kaše v papírovém cedníku. Dnes bych vás chtěla intimně obeznámit s obsahem mé ledničky. Děje se totiž zajímavý paradox. Ano, když přijedu do čtyřech týdnech domů, je normální, že se krmím jako sedmihlavá hydra, jenže hodným babičkám se člověk stejně neubrání. Jinak řečeno: Spoustu jídla jsem přitáhla na koleje. Už pátý den se živím makovkou. Začíná mě to zmáhat, asi mi chybějí vitamíny. Na to jsem si vzpomněla včera – bylo mi přibaleno i hroznové víno, které už taky začalo trochu běhat.

Já se ale nevzdám. Od samého počátku života na koleji se mi životohrožujícím způsobem příčí vyhodit cokoli, co ještě není zelené a nalinule to páchne. Že chleba chytil plíseň? A co? Pořád je měkkej, tož značí, že mý zuby to zvládnou, jdem to nějak okrojit. Děsuplné. Čekám den, kdy si uvařím vlastní boty.

Ne že bych si stěžovala. Bez rodičovského pevného dohledu mám velký problém zvládat své finance. Jdu sice do obchodu s úmyslem koupit JEN chleba, ale protože jsem duší nevinné děcko, fungují na mě všechny ty pastičky jako nastražené slevy na bonbóny, chipsy a sladké u pokladny. Tudíž se většinou nejenže vracím bez pořádného chleba (jen s toustovým), ale zato se sáčky kazizubných prostředků.

Abych si ale na hlavu nesypala jen popel, dneska jsem se spolubydlou uklidila. Rozhlédla jsem se na obě strany barikády a musím říct, že jse na tom ještě dobře. Za souseda bych nechtěla ani nenapravitelné říhající prase, ale ani to, co schytala Faqy, totiž naprosto nesnesitelné puntičkáře, podle kterých si po sobě musíte okamžitě umít tu jednu vidličku, co jste si dovolili položit do umyvadla. Stejně ale budu nevrlá a budu tiše vrčet, kdykoli zase na podlaze uvidím chuchvalce dlouhých vlasů a prachu.  Ble. Holky, dohola! Víte, jak je to pohodlný? Teď v zimě si osobně nechávám určitě delší, jinak mi zamrzá mozková kapalina, ale jinak: žádný problémy s odtokem v koupelně (pokud nemáte vlasatý spolubydlící, který se dávají záležet na tom, aby česané vlasy dopadaly elegantně přímo na zem a ne třeba z okna, do koše či jinak), usuší se to jako blesk. Hej ty, co to čteš, ty máš taky dlouhý vlasy? Budu kousat! Fakt že jo!

Nebo radši ne. Dlouhý vlasy má spousta lidí, ale tak by se taky mohli umět trochu přizpůsobit na místě, kde za ně vlasy nevybírá z vany maminka. To mě přivedlo k myšlence, co se vlastně s vlasama děje, když spadnou. Nebo kam se vytratí ty vrstvy prachu. Vlasy se rozkládaj hodně špatně, ne? A co asi ty kopce ostříhaných nehtů…  To tak k mé dnešní lehce morbidní náladě, abyste věděli, že přemýšlet se dá o kdejaké lemurovině.

Čtu Obléknu si půlnoc a chystám se psychicky začít semestrálky. Mimochodem, ve středu jsem se zúčastnila maratonu (dva zápisy místo jednoho pro odvážlivce), jenže já chodila jen těch pár hodin zumby a maraton byl… no ano, skoro čistě aerobikově zaměřen. Můžete hádat, za kolik sekund jsem odpadla naprosto dezorientovaná, co to tam na nás slečna instruktorka šije. A navíc mě rozhodili přítomní fotografové. Já jsem tak nerada před objektivem… Ale s tím si asi nemusím dělat starosti. Vzhledem k mé výjimečné nefotogeničnosti ani nepochybuju, že záběry se mnou se vystříhají, stejně jako bylo pevné moje přesvědčení, že i kdybych se hodně snažila, v maratonu neproklouznu ani do druhého kola. Hurá pro sportovní aktivity!

Pro dnešek konec reportáže, cítím že kolem druhé ráno nemá to, co píšu, valnou hodnotu. :D

Bezesporu nejlepší na tom je, že je to skutečně pravda. Ba co víc, Orel předčil i moje očekávání. Samozřejmě, není to ten tip průtrhového filmu, co všem zůstane v paměti ještě dvacet let, ale co na tom? Příjemněji strávenou půlnoc až dvě hodiny ráno jsem se nemohla dopřát.

Skoro bych Orla označila za “odpočinkový” film, ale nějaké ty bitky tam jsou. Jsou tam i lehce zpomalené záběry. Jsou tam věty, které jste slyšeli tisíckrát. Přesto to je nové, svěží, křehké. Hluboce působivé. Orel totiž není jen příběhem o cti nebo o tom, kdo zrasí víc nepřátel a bude mít na obličeji víc fleků od cizí krve. Je to velmi nenásilně a nekřečovitě podaný střet kultur, hodnot a cílů. Poklidnější tempo, kde se každých pět minut nezačnou masakrovat dvě a více armád, má náhodou něco do sebe, rozhodně něco, co mě osobně oslovuje mnohem víc než nepřetržitě akční film. Orel si pohrává s psychologií, ale ne tak krutě, jak jste možná zvyklí. Je to něco, co si divák sám nainfikuje, čím si napustí cévy a už se může jen blaze rozplývat.

Orel deváté legie je film vystavěný na nemluvnosti a neprůhlednosti dvou hlavních hrdinů. Přesněji takto, ve filmu se každopádně mluví, ale není to otravné průpovídkování. Každé slovo má svou tíhu a jejich protipóly vytvářejí úžasné dilema. Naprosto nevíte, co čekat od křehkého vztahu dvou protagonistů. Právě beze slov se odehrává ten nejhlubší námět. Ale ani vážné téma není podáváno tragicky, ani to není nucený doják. Akci a chvíle napětí vyrovnává tichá poklidnost vtělená do severní oblasti ostrovů. Nádhernou krajinu prostupuje o nic míň úžasná hudba: kombinace prostředí stvořeného pro epiku – kopce, nevlídno a studeno – a keltsko-irských tónin navozuje takovou atmosféru, kterou bych vydržela i bez děje sledovat i o půl hodiny déle (“cinkavá” scéna v dešti).

Herecké výkony na mě působí jako štěněcí oči, prostě nejde odolat. První zhlédnutí je zkrátka docela silný zážitek. I když se povědomí o tomhle filmu stejně jako u desítky jiných dobrých brzy vytratí, aťsi. Orel deváté legie má moje vřelé doporučení. Šedavost ostrovů (apropo Skotska) zase jednou zvítězila.

Jde o ojedinělý případ loutkového filmu, dnes už něčeho, co má vedle jiných technik podle všeobecného mínění dost nízkou šanci prorazit. To by nebyl takový průšvih: po vizuální stránce je Strings nádherná přehlídka dřeva, laků, světla i jiných materiálů. Porcelánová princeznička, proutí či barvy loutek podle “urozenosti”, to patří zrovna k těm neotřelým nápadům, které film provázejí. Nitky se nikdo nesnaží zakrývat, naopak, jsou z nich přednosti. Fascinující koncept života sesílaného do tenkých žilek, které je tak snadné přetrhnout, je parafrází na křehkost samotného lidského života, stejně jako zpuchřelé “umírající” loutky odkazují na pomalé stárnutí, opotřebovávání se. Loutky mají krom toho úplně nádherné oči a ačkoli já sama mám mnohdy z loutek kvůli šklebu husí kůži, tady to neplatí. Tvarově jsou mi sympatické (mužské loutky mají obličej ostře řezaný, dívčí jsou zase kulaté, navíc všichni mají krásný profil), nemají sice pohyblivé čelisti ale něco v tom jim zkrátka dává moc pěkný výraz do každé situace.

Tady by tak nějak končily ódy, protože dějově jsou Strings příšernost. Je to Hamlet nakřížený s Romeem a Julií, plný neskutečně nakyslých blbostí ve stylu zmrtvýchvstání Darth Vadera, Avatara, Duny atp., že to málo originálního se ztratí. Chtěli jste někdy vidět, jak mají loutky sex? Pusťte si Strings. Jste zvědaví, co tam může stalker vidět na jiné loutce? Co třeba díru v břiše? Dobře, uznávám, že tohle jsou věci, které tolik nevadí, ale zkrátka jsem se neubránila tomu, abych se u toho nešklebila jako had. Matrixoidní ninja skoky, trhané boje, to všechno zkrátka patří do živého představení, ne na plátno, zvlášť když se tvůrce rozvlekle snaží vyprávět i nějakou filozofičtější linii příběhu. Velmi rozvlekle, to je to jediné, co se na tom opravdu “zdařilo”. Dějově jsou Strings tedy katastrofa, která se stane, když si někdo vezme nějaké ty dobré součástky jiných filmů a zkusí je namíchat dohromady. Výpravný dojem je v tahu. Hodina a půl naprosto stejného tempa neodkladně uspává.

Ten smyšlený svět má tucty skvělých nápadů. Originálních. Opravdu překvapivých. Ale jednoduše nebyl dobrý nápad mermomocí natáhnout takovou slátaninu tím, že na prohlédnutí každého záběru nám rejža dá celých pět minut. Tentam pak mizí monumentálnost kamery u velkých věcí. Akce nebo napětí – kde? Aha, to bylo to další rozvleklé, čím pádem ta slova pozbyla významu. Vtipnost je křečovitá a většinou vám uteče. Scénář mimoto dokonale padl. Ve vší úctě. Ale rozhodně je znát, že po výtvarné stránce si svůj plat někdo oddřel hodně poctivě.
Tudíž jsem ve velkých rozpacích, jestli Strings vůbec doporučovat, nebo ne. Spíš bych řekla: podívejte se na trailer. Je to kratší forma, kterou se pokocháte, ale nestihne znechutit svými nedostatky.

Sherlock Holmes: Hra stínů
- druhá downeyovka, holmesovka v mírně nadneseném duchu

Hugo
- roztomile vyhlížející miniaturní steam a dobrodružství

A co rok 2012? Pokud se neposunou termíny, čeká nás Hobit (kdo sleduje Jacksonovy videoblogy, těší se stejně jako já), Constantine 2, Hunger Games, Avengers (komiksovka, kde už se protíná tolik hrdinů, že zbývá málo místa na hrbaté poskoky), rozkošný animák Brave, Raven podle Poeových povídek, šíleně barevný Lorax a pár jiných pokračování (Muži v černém, Madagaskar, Doba ledová…)

Skoro dva měsíce jste měli na to, zařídit si papír a tužku. Co takhle postoupit o kousek dál? Papír si položte na stůl, logicky. To je první krok. Stůl je lepší hladký a čistý (časem bude zprasen, nebojte), než některé lavice tak hrubé okudlané, že kreslení připomíná spíš překreslování struktury listů. Některé stolky se dají sklopit do vyššího úhlu, taky dobře. Sedíte úplně stejně jako u psaní – snažte se nekreslit nosem, zkoušíte většinou zachytit celek, na nosní detaily bude spousta času později.

Začneme jen s tužkou, ale poradím vám, že pokud budete chtít vybarvovat něčím, kam se přidává voda, čtvrtky se vlní. Jsou to mrchy. Pořiďte si lepenku a zkuste si okraje přilepit, aby se papír nehýbal, zdaleka se nezvlní tolik. Zpět k tužce, ta to nedělá: měla by být raději ořezaná. Ořezávátka používají elfové, vy si klidně zkuste ostrouhat tužku i nožem, déle vydrží. Že jste si koupili nekvalitní tužku poznáte podle toho, že se vám brzy zlomí, i když se k ní chováte hezky – to v praxi znamená, že můžete ořezávat jak často chcete, ale špička bude vypadávat. Snažte se na tužku křečovitě netlačit, ale ani nekreslit neviditelně. Nebojte se črtat na sebe víc linek!

Postava I.

Co vzít jako první postavičku? Je to vděčný objekt, ať už kreslíte porno nebo vaší nenáviděnou třídní učitelku (popřípadě obojí). Spousta knih teď nabídne kreslení pomocí geometrických tvarů. No, jak chcete. Že hlava je kulatější, to pozná i batole. Pozornost ale věnujte řečem o proporcích.
Proporce jsou zákeřná věc, která má co dělat s matematikou, apropo geometrií. Dospělý člověk má oproti tělu hlavu menší než malé mimino, dlaň je dlouhá jako obličej, et cetera. Na to byste si ale časem přišli sami, kdybyste kreslili babičku, a ona z nějakého důvodu pořád vypadala jako teenagerka s vráskami.

Začínejte právě od hlavy. Můžete si to zkusit i od nohou, uvidíte, že to půjde hůř. O dost.
Na hlavu navazuje krk. Vyzkoušejte si různou tloušťku i délku krků, každý dodává vaší postavě jiný “charakter”, důležitý aspekt, který určí, co si o té které postavě bude pak někdo myslet. Hubený dlouhý krk měla teta Petunie, protože načuhovala sousedům přes plot. Zavalitý strejček Vernon krk zase skoro neměl, pohřbil ho pod sádlem.
Teď přichází důležitá věc. Než začnete kreslit paže, načrtněte si nejprve ramena! Paže vycházejí z ramen, ne z krku! Opět si zkuste zaexperimentovat: široká ramena mají sportovci, oblá ramínka hezoučké holky, kostnatá šprti a vychrtlé modelky… Vyhrajte si. Mona Lisa má hodně pokleslá ramena (tvoří s hlavou trojúhleníkovou kompozici), což je moc hezké a jaksi něžné, ale na chlapovi bych to nezkoušela. Ramena nejsou úplně rovná a v 90°ním úhlu, leda byste kreslili vysádrované kvádro, nebo karikaturu vzteklých emocí.

Vrchní část těla je vůbec zajímavá. Spousta lidí, kteří už kreslí déle, ale moc nedají na anatomii, kreslí s oblibou výstupky klíčních kostí (tam, kde se sbíhá krk, a obvykle tam taky spadá nějaký šperk) …totálně špatně. Klidně mrkněte sobě, mamce nebo sestře nenápadně do výstřihu, zvlášť u žen se tenhle “důlek” považuje: navazuje od ramen, že? Ne výš, ne níž. Nechte si ze všech stran prostor a zkuste klíční kostičky trefit dobře, nebo je nedělejte vůbec. Bude to působit pořád líp, než kdy to budou dvě záhadné kličky.

Totéž s trochou nadsázky platí pro dolní část výstřihu. Z nějakého důvodu je v oblibě kreslit “véčko”, nadto umístěné extrémně vysoko (nejlíp hned pod bradou). Ale vážně, kolik jste viděli slečen, které se takhle přidusili? Ani boubelka v korzetu tohle kouzlo jen tak nevytáhne z… rukávu. Garantuju vám, že správně vytvarovaná linie trupu navodí mnohem lepší dojem, stejně jako jen “lehčí náznak”. Prsa taky (aspoň většině humanoidních bytosti) začínají až pod rameny, i kdyby gravitace nefungovala.

Začínáme se ocitat na tenkém ledě. Spodek si raději nechme na jindy. Ještě před tím ale slibuju, že zařídím i nakreslené předlohy a ukázky, ale chvilku mi to potrvá. Ve škole se totiž začínám dusit já… :)

Od posledního žurnálu uplynuly tři týdny, i když jsem si slíbila, že budu psát častěji. Ale co. Koncentrované neštěstí je přitažlivé.

Cestování

Nejdřív budu prskat jed na dopravu. Z mého původního plánu jezdit domů jednou za čtrnáct dní spadlo hned po prvním pokusu dopravit se domů. Kvůli čtvrteční škole mi ujíždí jediný spoj přímo do Brna a odtamtud do Budějc. TO je ta nejpřímější cesta, nepočítám-li, že do Budějovic se musí “vzletně” přes Jihlavu, když se nechcete kodrcat přes všechny okresní cedníkové silnice.
Zpět. Jeden z busů, který stíhám s tím, že si tašku vleču rovnou do školy, je trasa, která se protáhne přes Uherské Hradiště. To byl ten první pokus. Zmařila ho jediná stavba silnice, protože už v Hradišti jsem nabrala asi osm minut zpoždění. Kripl, co jel do Brna, mi ujel před nosem tak doslova, jak to čtete (jak já doufám že si to čteš, ty hajzle!), čímž padal můj spoj z Brna. Další bus z UH do Brna jel o půl hodiny později. Dobře, hystericky s pláčem volám mámě, ať se mi podívá na idos, co by mi ještě tak jelo z Brna.
Výhra! Ještě pořád odjíždí jeden vlak. Jeden poslední vlak.
Nabytá jiskřičkou posledního uzoufaného optimismu nasednu do nacpanýho busu a co se nestane. Těsně před Brnem porucha motoru. Sice jsem si u benzínky mohla protáhnout nohy, jenže jsem měla nanovo slzy na krajíčku. Pan řidič dal naštěstí všechno do kupy pořád ještě rychle, jenže v Brně, kde jsem měla mít na zorientování se a přesun k vlakovém nádraží ze Zvonařky dvacet minut, mi zbylo pět minut. Namísto trapného sprintu náhodným směrem jsem zavolala Tiuši s tím, jestli se přes noc nemůžu nasyslit k na privát. Řeknu vám, ještěže tu holku mám.

Spoje z Brna do Budějovic vypadají bledě jak v jízdním řádu vlaků, jak autobusů. Rozhodla jsem se, že nechci ject čtyři hodiny vlakem, aproto musím chytit jeden z busů. Na šestou by mě Tiuše nedoprovodila, takže v devět, budiž. Hlavně že už dorazím. Stejně jsem už přestala počítat vynaložené finance a vpředvečer se nacpala v KFC, abych utišila stres, co by jinak začal co nevidět kousat. Naštěstí jsem na zastávku dovlekla tašku se 40iminutovým předstihem. Bus byl nacpaný k prasknutí a žádnou ze zastávek řidič už nabral. Musím říct, že mi těch lidí bylo líto, aby z mýho sedadla by mě momentálně nesundalo ani tornádo ze Dne poté.

Chápete to? Já tam -aně dorazila až za DEN namísto jinak předpokládám 7/8 hodin! Nenávidím, emařsky a hluboce! Nechápu, proč se neposílí tyhle páteční linky, a možná rovnou i ty nedělní, že.

Zpáteční nedělní cesta na kolej byla velice vtipná a chvilku se nesla (pro změnu) v drastickém duchu. Začátek byl slibný, jako by mi osud chtěl vynahradit tu cestu dva dny předtím. Doporučuju podívat se při následujících údajích na mapu ČR a ta konkrétní města, možná byste se pobavili.
Celý princip spočívá v tom, že namísto přes Brno zkusím jezdit přes Prahu. Paradoxně je to stejně “rychlé”, ne-i rychlejší. Měla jsem zamluvené místečko ve žlutém vlaku.

Tomu musím věnovat zvláštní odstavec. Ódy na něj, ať už studenťák zamýšlí cokoli (a že to nedělá pro dobro studentů, o tom nepochybuju). V životě jsem ve vlaku neviděla tak luxusní toaletu. Uličkou projížděl anděl, co rozléval čaj, ale ne tu břečku, kvůli který jsem si regulérně dávala “jen čokoládu”. Med, mátový lístky, horká voda, termokelímek. Wifina. Blaho.

Neodvratný průšvih nastal při přestupu v Olomouci, kde na mě čekal žlutý bus, připravený rozvést asi těch pět nicotných lidi včetně mě po zlínském kraji. Jenomže autobusová zastávka byla někde mimo dohled východu z vlakového nádraží. Vládla tma. Letušačky z růžových tričkách nás nedoprovodily ani nenasměrovaly. Panika. V Olomouci nikoho neznám, budu muset přespat na lavičce, božebožezachraňmě. Normálně ještě po době, když už měl bus dávno odjet, jsem ho zmákla v zoufalství odmávnout a ještě nasednout. Už dlouho mi srdce neskákalo až v krku. Stihla jsem to – to jsem si už pak opakovala celou cestu.

Zapřísáhlá, jak moc nenávidím cestování (respektive přestupy), jsem si odvlekla kufr do našeho kopce a za čtrnáct dní mám naplánovanou cestu znovu přes Olomouc a Prahu. Držte palce.

Škola

Nevěděla jsem, co od jednotlivých předmětů čekat, jak jinak. Máme tam srandy jako zvuková skladba, střih a podobný věci, na který jsem si myslela, že se nehlásím, přesněji řečeno s termínem “klasická animace” jsem si je nespojila ani ve snu. Možná to bude v tom, že Filmová škola je vlastně VOŠka. Nemůžu si pomoct, jsem ráda, jak jsou všichni přátelský a ochotný, ale z gymplu jsem prostě zvyklá na tempo připomínající ra-ta-ta-ta kulomet, obzvlášť v podání Kačenky (biologie) a Milenky (matematika). Tady si připadám jako blbeček, mám neodbytný dojem, že můj mozek měkne. Potřebuju zápřah.

Dobrá je angličtina, kde jsem čekala, že se budeme znovu učit všechnu tu gramatickou vatu, a ono ne. Žvaníme s ženskou, co má sice trošinku divnej přízvuk, ale mluví britskou, má ráda Shakespeara, doktora Who a bromanci. Win!

Zalíbily se mi dějiny filmu. Nikdy jsem se nekoukala na český filmy a už vůbec ne na černobílý. Zatím jsme tedy jen u 20. let (celosvětově), ale zjišťuju, že i tehdy byly opravdu dobrý filmy (kuk), i kdyby jen proto, abych se u nich zasmála. Dlouhé vložky v podobě sledování filmů vůbec provázely zatím valnou většinu hodin. Doporučené literatury je minimum, koukáme na filmy od rána do rána, do dokonalého zblbnutí. To se mi líbí! :)

Bohužel zjišťuju, jak jsem negramotná při počítačích. Sháním PhotoShop a pokaždý se mi prostě něco zesloní. Nemám ho. Vrr. Připadám si drobet méněcenně, protože spousta lidí má s těmihle konkrétními programy už aspoň nějaké zkušenosti.

Práce s hercem vypadá zatím jako fajnový workshop. Sice jsem nikdy nechodila na dramaťák a jsem stydlivka, ale doufám, že se budu umět zařídit jako Valtr Plíža. Druhý workshop, figurální kresba, je taky fajn. Poprvé v životě jsem kreslila modelku, co se svlíkla do spoďárů (no jo, na ZUŠce se vám opravdu spolužáci nevysvlíkaj), a celou dobu se sama pro sebe pochechtávala, jak se kluci řadí vepředu, zatímco na mě zbylo místo vzadu a já si tam spokojeně kreslím detail svalů na zádech.

Kolej

Na koleji jsem se mezitím zařídila, dneškem už bych to označila za “skoro jako doma”, když jsem provedla velký nákup za nekřesťanské peníze (a navíc v Kauflandu, teď už budu určitě zatracena! a mžourám na ceny, aby je porovnala, doznávám se!O__o) a otrocky přitáhla v batohu a dvou taškách maličkosti jako dózy, misku, struhadlo a pár potravin, se kterýma snad podle mamčiných instrukcí něco svedu. Včera jsem se pokoušela o mléčnou rýži – fail. Mamka je odborník na vaření “ze zbytků”, jenže bohužel, tady u nás nejsou ani ty zbytky. Příčinlivě jsem vyluxovala a s prontem za stovku nedávno utřela prach. Třídím odpad, peru v ruce a zle zírám na cizí dlouhé vlasy v koupelně a všude na podlaze. Děsím se toho, já byla vždycky bordelář, ale tady na mě přechází výchovný vzor (vyjma pořádku na stole a složeného oblečení, to zatím neprovozuju). Bohužel na vaření jsem pořád stejné kopyto, a tak se moc těším, až se mi vrátí spolubydla K., která vaří ráda a narozdíl ode mě to hlavně umí.

Právě teď ve mně bojuje touha jít a obejmout plnou ledničku, vytáhnout rybí prsty a zkusit je ponořit po oleje, který tam, jak výjimečně doufám, zůstane a nasákne se do chleba… Kalorie, ke mně! Maso, tučný věci! Bohové! Nevěřím, že by někdo ze studentů dokázal na kolejích držet něco tak neskonale blbého, jako je dieta… Hrozně mi chybí maso, dokonce občas bezelstně zajdu do asijského bistra, protože je výrazně levnější než menza.

Pokud jste se zatím nerozhodli nebo nevíte kam:
wordpress × blogspot × blog.cz…
(podle dostupnosti)

Kříž IV – STAHUJ

Dvanáctidílný, výtvarně se vymykající počin zavane diváka přes podivně moderní úvodní znělku do nudného, šedého Eda, kde vzduch občas protne oživující prvek v podobě rudého, pěticípého listu. Masanosuke do prostředí svou melancholií, bázlivostí a nepřekonatelnou zdráhavostí zvláštním způsobem zapadá. Je sice vynikající šermíř, ale kvůli jeho povaze ho nikdo nezaměstná. Když ve středověku nemáte práci, skončíte s prázdným žaludkem někde v příkopu. Naštěstí (nebo spíš nenaštěstí) potkává Masanosuke Yaichiho, podivína, který mu kupodivu z vlastního rozmaru nabídne opravdu stálou práci. Spolehlivě výdělečnou. Jenže taky ilegální. Masanosukem zmítá typické dilema kodexem svázaného samuraje, jenže Pět listů je navzdory postranním úmyslům docela přátelský spolek a pátý člen mezi ně zkrátka musí symbolicky zapadnout.

Dům Pěti listů patří mezi ty počiny, kde děj hraje až druhé housle. To osudy postav mají pré a samy se obsadily do hvězdné hlavní role. Temná, zamlžená minulost pronásleduje i toho, u koho by se vám to na první pohled nezdálo. A jakou cenu má poučování z úst někoho, kdo se jím sám neřídí? Přesto se v Domě Pěti listů otravně nemoralizuje. Pozvolné tempo seriálu se rozvíjí jen tak rychle, aby se strhujícím dramatickém finále rozpletlo jak zápletku, jak všechna srdce. Jen není až do poslední chvíle tak jistý happy end… Ale to je správné. Černobílost není rozhodně prvkem v tomhle receptu na dojímavé minuty.

Reálnost a uvěřitelnost postav podtrhla vedle hudby i kresba. Notně atypická, nepřikrášlená a stylizovaná do “žabích obličejů” propůjčuje celému důstojnému dílku patřičnou melancholii, i když ne každému se musí líbit. Mně osobně právě svou originalitou nadchla, vybočuje z mainstreamové produkce japonských seriálů.
Přirozenost, žádná velká hrdinství, psychologie a nádherně lidský náhled.
Sarai-ya Goyou si dokáže získat i náročnější diváky spolu s příznivci historických anime a samurajů.
Jednoznačně spadá mezi skutečné lahůdky, které svět anime v hojném a rozmanitém spektru nabízí, a zřejmě se taky bohužel kvůli své nezvyklosti zatím neprobojoval (a pravděpodobně už ani neprobojuje) do širšího podvědomí…
Nicméně pro vybíravce je určitě jakousi perlou v prasečím korytě.

Škaredější byl poznatek, že kromě špíčkového nábytku (skříň přes celou stěnu, stůl přes celou stěnu, postel přes ten zbytek) tu nic není. Zásuvka a lampa a koš, ale tam to končí. První týden jsem přežívala jen se svým hrnečkem, erární lžičkou a nožem a těšila se, až sem někdo doveze první varnou konvici (dneska jsem se dočkala a celý den piju jen čaj, konečně), popřípadě další nádobí jako talířky a skleničky, hrnec na vodu nebo ramínka na šaty.

Dostihlo mě to, čeho jsem se obávala. Uklízím si po sobě, skládám si věci, chodím nakupovat a zařizuju domácí potřeby jako pytle do koše, houbičky a další číčoviny, o kterých doma nevíte. Třídí se tu odpad, což mi nevadí, kdyby ho ovšem bylo kam odkládat, než ho odnesu do kontejneru. Tudíž mám v jedné části skříně provizorní místo na plast  a papír, což mi přijde neadekvátně vtipné, ale pochopím, když se nikdo nezasměje. Možná by se zasmál, kdyby onu část skříně otevřel a čekal něco jako ponožky a složená trička.

Klepu tu kosu a dala bych si stejně jako kvestor Studentskou pečeť. Zatím jsme skoupili dvoulitrové džusy po dvacce a jednu Forte, do které se pustím zítra nebo během týdne. Poučení? Příště už si přivezu tlusté ponožky.

Mimochodem, tento příspěvek už píšu z nového notebooku. Je fajn a moc mě těší, že je zatím klávesnice čistá, i když jí to asi nevydrží..xD Všechno jsem si přivezla v nové tašce, kterou mi rodinka nadělila na jaře k narozeninám. To bylo nenápadné znamená toho, jak se těší, až vypadnu. Ještě minulou neděli, když jsem se doskypovala domů, jsem se dozvěděla, že mou postel zabrala nejmladší sestra. Ale od začátku.

Hurá do Zlína

Balení se po fázích rozběhlo někdy před dvěma týdny v pátek a sobotu. V neděli ráno mě máma s taškou těžkou jak vykrmená dojnice hodila na nádraží a z Českých Budějovic jsem pár hodin jela do Brna. Tam jsem vlak vyměnila za žlutý autobus, kde jsem se od busletušky dozvěděla, že tahle linka se bude rušit. Vnitřní ponurý jásot. Dorazila jsem do Zlína, kam už jsem předtím zavítala dvakrát (přijímačky a zápis, přičemž jednou jsem se stihla zhulit v čajovně natolik, že jsem pak já láčkovec provolala s Miou stovku), takže jsem naštěstí už dovedla trefit podle jedné hezké mapky. Následuje pravděpodobně nejhektičtější týden mého samostatného života.

Toto je Zlín, buďme zlejší

Ve Zlíně mě čekalo jediné překvapení geologického rázu. Už měsíc předtím jsem si zařídila průkazku na MHD, kterou jsem usmlouvala s přepážkovou slečnou, která na mě promluvila zdejším hergotem, takže třetinku Slováků ve třídě jsem přešla bez kulení očí (berte v potaz, že jsem jižanda z Čech, která je zvyklá vídat na ulici leda Němce a Rakušáky) a dokonce ani na místní výměnné studenty všech barev i řečí jsem rasisticky nezírala.

Oním překvapením bylo zjištění, že moje kolej je na kopci. Vytáhla jsem tašku na kolečka a vyrazila. Čelo se mi brzo orosilo potem. Přišlo mi zajímavé, jak se mužské pohlaví ve vlaku mohlo přetrhnout (dobře, tohle přeháním), aby mi pomohlo vyložit a sundat ten gravitačně poškozený bágl, a když zahraju ze skutečné nouze, jak těžké je vléct tu tašku do tohohle úhlu, kupodivu slyším jen “hele, prvák!”. Vztekle jsem to dovlekla na recepci, kde jsem vyplnila pár papírů (na papírování jsem si vůbec nějak zvykla, fuj) a odtáhla se výtahem (úlala) do patra.

Můj pokoj se nachází krásně na kraji chodby osvětlené bočním oknem, s výhledem do parku a samozřejmě 100%ní absorbcí veškerých zvuků aut, která tudy jezdí. O to víc mě nakrkli hned další den v půl sedmé popeláři. Mezi osmou a devátou následujícího dne jsem vyrazila vyřídit kolejné a věci kolem (přijela jsem pozdě), zároveň jsem stihla najít a vystát banku k potvrzení (je hezké, když se další požadavky předloží až na místě, vždy mě potěší ujištění, že to nebude jen tak hladký průběh) a přebalila tašky na třídenní seznamovací výlet.

Než se přesunu k výletu, asi bych v zájmu výčtu vybavení bytu mohla zmínit i svou spolubydlící.
Spolubydla je milá.
Spolubydle říkejme anonymně slečna K.
Spolubydlu znám už od přijímaček a už jsem vyřešila tu záhadu, že nás přidělili na stejnou kolej, do stejné buňky a dokonce do stejného pokoje. Slečna K. to napsala do požadavků a já za tím celou dobu hledala boží zásah..xD
A stejně jako u slečny K. jsem brzy zjistila, že se tu ve velkém nachází hustá koncentrace dřevárníků, účastníků historického šermu, nadšenců do fantasy, na jaké si jen vzpomenete, pařmeni, dokonce slušná řádka znalců anime/mangy a samozřejmě individuí, která se nebojí nahlas říct, že koukají na disneyovky ve svých dvaceti letech. Zajásala jsem, i když jsem to mohla tak trochu čekat. Jsme bezvadná banda úchylů a to se mi líbí.

Tesák

Od pondělního poledne do poledne středečního nacházela se naše grupa na vyvýšeném místě (nezamlouvá se mi říkat tady čemukoli “hory”) v hustém lese, na odlehlém a stále zamlženém místě. Seznamovací pobyt. Postrach mé asociální části osobnosti. Kupodivu proběhl dobře. Přirovnali jsme se k léčebnému kroužku a já si dokonce zapamatovala některá jména. Pitivo teklo proudem jak studenty, tak profesory. Úterek jsme strávili točením našeho prvního filmu, respektive focením, protože šlo o stop-motion kravnutí. Za pos*aných šest hodin jsme dali dohromady 11 sekund, po rozpracování v odpovídající technice a dodání titulků jsme to natáhli na asi tři čtvrtě minuty a jsme na naše filmy nezřízeně hrdí.

Kouzlo s hubnoucí peněženkou

Zbytek středy, čtvrtek a pátek se táhly ve znamení dalšího zařizování, nákupů a zjišťování, kde se dá co najít. Na trhy už nás nikdy nepouštějte. Mají tu bezvadné, celodenní, kde v mžiku oka necháte dvě stovky a odcházíte s nicotnou (ale hrozně hezkou!) cetkou. Kousla mě vosa. Jsem lehounce nachcípaná z Tesáku. Na imatrikulaci jsem střídavě usínala a smála se některým kreacím (vedle klasických úborů vedoucí letky hlavounů se mi líbil kdosi, koho jsem si překřtila na “Vlada”, což je všeříkající), pokecala jsem konečně s Faquarlem. Usnula jsem na střihové skladbě. Musela jsem si znovu volit tělocvik, protože sebeobranu mi neotevřeli, takže budu po středečních večerech “trapčit” (já to slovo nemám ráda, ale ono je v tomhle případě výstižné) na aerobicu, konkrétně na zumbě. Doteď jsem namíchnutá, zavřeli totiž i aikido, thajský box se mezitím zabral a na plavání mi taky zbylo místo jen pro neplavce. Měla jsem chuť něco rozkousat, když jsem si vzpomněla, že Evan si mohl vybírat i lukostřelbu. Menza mi sežrala šest stovek (dobito), ale už se těším na pondělí, kam se hrabe naše školní jídelna na BiGy (vyjma cenového rozdílu). Jak se vysypal zbytek drobáků je mi záhadou, ale tuším, že to spolykalo žrádýlko. Ale krotím se, opravdu. Koukám neustále na cenovky a připadám si jako raptor s holí v Kauflandu.

It’s Friday, Friday…

Ne, nezačínejte si to zpívat. Je sobota. V pátek většina lidí odjela a já si tu tvrdnu a pařím hry. Eventuelně bych mohla nahnat jednu jistou Slovenku (asi jí miluju, po dlouhý době nemám díky ní acosiace upír = sparkling princess), jenže o to jsem se pokoušela už ráno a jsem líná a vděčná za ten den plný soukromí, internetu, válení se a nicnedělání. Ze zdejší knihovny, kam jsem hned po získaní ISICu zamířila zřídit účet (nevyhnutelné, osud!), jsem vytahala všechny Sandmany, Bažináče, (Batmany mi vyfoukla den předtím právě Faqy), pak Marcuse Heitze a Mangu Ježíš (dobře jsem se pobavila, fakt). Doporučenou literaturu jsme normálně nesehnali, a ne že by byla vypůjčovaná, ona prostě nebyla vůbec. Koupila jsem si čtvrtky a možná zkusím další soutěž (komiks). Fantastická povídka byla propadák, neprobojovala jsem se, ale dobře mi tak, stejně mě hryzalo svědomí, že jsem to psala asi hodinu nebo dvě před uzávěrkou a kvalita tím pádem nebyla valná (původní rozepsanou věc pořád mám a  když se mi zadaří, hodím vám ji pak sem – je to steampunk, jihočeský =)).

Zítřek hodlám strávit obdobně příjemnou bezcílností jako dnešek. Přejte mi to. V pondělí budiž zahájeno další kolečko, po jednom neúspěšném pohovoru (ne z mé strany) jdu vyvěsit svůj první pokus o podnikatelskou činnost, oběhnu nádraží a prostuduju šance, že třikrát po sobě úspěšně přestoupím při časovém limitu pěti minut a dostanu se následující čtvrtek domů. Vidím to jen na návraty vánoční a velikonoční, za moc to nestojí. A do toho samozřejmě škola. První skutečné hodiny a podle všeho prý především praktické “makej, makej, makej”.

Další report můžete očekávat časem. Okukujeme divadlo (Ženitba, Interview s upírem), skautíci budou pořádat Oslavu Bilbových narozenin, kam bychom se rádi vetřeli, Noc vědců jsem úmyslně prošvihla, protože jsem dočista paf, mrtvá, vyřízená, ale časem určitě zajdu aspoň do ZOO (kde zobrazím Faquarla mezi lemury nejspíš xD) a někdy musím uhnat Aniiny rodiče, aby ji na chvíli odpřáhli a my si mohly skočit do akvaparku v UHradišti. Au revoir, jdu si zalít půlnoční instantní nudle. Vivat čína.

Tak třeba mně. Ano, uznávám, že jen pohled na obrázky mě zprvu dokázal vyděsit tak, že jsem si raději šla číst horor, abych to dorovnala, ale Air je svým způsobem pecka. Nese se v duchu typické japonské tajemnosti (rozuměj i když pochopíte, co se tam vlastně děje, moc smyslu to nedává, pokud nemáte rádi ezoteriku), je založený na dialozích a vztazích, pár údajů se zamlčuje a celé se to postupně rozplétá. Postavy se vám neotevřou hned od začátku, a rozložení do dvanácti dílů vyšlo tak tak, abyste se nad jejich vývojem ani chvíli nenudili. Nicméně upřímně musím říct, že tři hlavní hrdinky občas lezou na nervy.

Ale pěkně postupně. Do prosluněného nudného městečka u pobřeží přichází protagonista Kunisaki Yukito, který od prvního pohledu vypadá jako sexy socka (což se stává jen v anime). S úmyslem vydělat se svou loutkovou show v onom městečku moc úspěchů neslaví: přespává venku, od rána do večera mu protestuje prázdný žaludek a zdá se, že když už se zadaří, místní obyvatelé vůbec neznají peníze, jen směnný obchod. Místní děti jsou drzí spratci, co neocení staré umění, a všechny holky, které nosí uniformu tamní školy, jsou krajně podivné.

Tím hůř, že jedna z nich se mu přilepila na paty. Neustále zakopávající blondýnka Kamio Misuzu je něco, co byste na starost mít rozhodně nechtěli. Chová se jako malé dítě, je otravná, pořád si chce hrát a údajně nemá žádné kamarády. Jenže Yukita nalákala na přístřeší a jídlo pod svou střechu… — a řekněte “ne” na jídlo po pár hubených dnech. V takovém případě se dá skousnout i Misuzina domnělá mamá, šílená worko- a alkoholička, která se při každém parkování s motorkou vybourá.

Během dalších horkých dní, kdy Yukito dochází k nezvratnému přesvědčení, že město nemůže být normální, se setkává s dalšími dvěma dívkami, Kirishimou Kano (a jejím asi-psem jménem Potato), která je sice energetická a přátelská v tom dobrém slova smyslu, ale žvaní nesmysly a je přesvědčená, že až vyroste, bude umět kouzlit, a s Tohno Minagi, vysokou, rozvážnou dívkou, kolem níž se potuluje otravná Michiru a kterou by klidně mohli obsadit tvůrci Higurashi no Naku Koro ni a já bych se opravdu bála.

Pod vrchní slupkou příběhu se skrývají sny, dávná minulost a trocha reinkarnace, takže když se průběh začne komplikovat a splétat postupně nitky ze tří pohledů, pro někoho, kdo nedával pozor při všech těch nevýznačných hovorech, bude možná najednou těžké se zorientovat. Air nakonec snad není ani určeno k tomu, aby bylo pochopeno, stačí, že si při sledování užijete zábavu (v nejlepší japonské tradici, což znamená, že já se směju, když to je vážné, a když to má být vtipné, tak přemýšlím, kdy říct správně “haha”).

Někde v této fázi si přestanu z Air utahovat. Teď k tomu, co bylo vážně dobré. Vyjma několika (hodně) postav, které mi prostě nesedly, je to graficky opravdová přehlídka, skvělý dramatický příběh se zajímavým vyuzlením a přimíchanými legendami. Doják, podtržený vážně úžasnou hudbou, která zkrátka vystihla celou letní záležitost a trochu zatlačila na slzné kanálky. Pro mě osobně byla nejlepší ona historická třetinka (takže zhlédnutí obou OVA bylo nakonec nevyhnutelné), kde jsem se pobavila charaktery i už mnohem vtipnějšími gagy (byť byly nejspíš – opět – míněny vážně). Napětí a poutavost, k oběma těmto faktorům jistě nemalou měrou přispěla i animace (Air patří k těm kouskům, u nichž autoři vědí, na jakém místě si s ní dát opravdu záležet). A když já řeknu, že je to poutavé, tak to myslím vážně, jinak bych se nezmiňovala: Air dokáže diváka natolik strhnout, že dokonce zapomene na to, jak moc je mu protivná ta přeslazená kresba, a to už je co říct.
Takže jaký je vlastně výsledný dojem?
Rozporuplný. Rozhodně bych nelitovala, že jsem tomuhle anime věnovala čas, a když nad tím přemýšlím, přijde mi, že s jinou kresbou a jinými postavami by to tolik nevyznělo. Vyjma těchto dvou maličkostí (hurá pro anime školačky) to bylo výborné, víc než bravurně vyvážil nedostatky právě příběh, hudba a prostředí, takové slibné maličkost v pozadí, které podvědomě udělají dobrý dojem. Ačkoli to zprvu vyhlíží jako žánr shoujo, myslím, že v tomhle ohledu se Air zařazuje naopak dost špatně.
Vystiženo jedním slovem: drama. Máte-li na nějaké chuť, pusťte si Air.

Sociální sítě a internet jako takový čeká bezpochyby slibná budoucnost. Už dnes se via síť podávají přihlášky, vyplňují formuláře, seznamuje se; zanedlouho se bude skrze virtuální svět pravděpodobně i volit, nakupovat běžné potraviny. A už dlouho se horlivě a v hororových scénářích diskutuje také o tom, co to bude všechno vlastně mít za následky, kam až to povede…

V případě režiséra Toki wo Kakeru Shoujo Hosody Mamoru nad počítačovou realitou zvítězí rodina. Perfektní letní jízdě předsedí v hlavních rolích Koiso Kenji, student geniálně matematicky nadaný, který spolu se svým obdobně geekovským spolužákem pomáhá moderovat on-line svět OZ, a Shinohara Natsuki, dívka s (na dnešní dobu) enormně rozvětvenou rodinou, která drží při sobě. A nejspíš rekordní počet postav vedlejších zdatně sekunduje.

Kenji tráví pravděpodobně 90% života právě na OZu, protože před Natsuki se neovladatelně červená. Když mu sličná spolužačka nabídne “brigádu”, vrhne se po příležitosti všema deseti, jenže tváří v tvář šíleně velkému společenství tetiček, strýčků a dětí je úplně vykolejený. A to navíc ještě netuší, že na něj Natsuki ušila boudu: Namluvila babičce, silně matriarchální hlavě rodiny, že je Kenji její kluk a vypadá to vážně. Kenji se musí pod ostrým pohledem babičky obrovského, prastarého rodu setsakra snažit, aby udělal dojem.  Jenže jeho pověst je během pár hodin ztracená, když během noci dešifruje záhadnou zprávu a následujícího dne vyjde najevo, že se někdo naboural do OZu, přičemž podezřelým je právě Kenji.

OZ, obrovská virtuální realita, která je tak oblíbená, že na ní má účet i vaše babička, přebrala postupem času veškeré funkce, jako je například řízení semaforů, navigace, zkrátka celá infrastruktura. Rozbití jejího (donedávna údajně) nedobytného kódu znamená spoustu průšvihů, včetně té maličkosti, že z nebe začínají pomalu padat i satelity. A to už je pořádný důvod k panice.

Letní války nikde nedrhnou. Je to ideální směska vtipu, tragédie, drama, cyberspace dobrodružství i trocha romance, a narozdíl od americké tvorby není nijak kýčovitá. Krom varování před následky přenášení reálného světa do virtuality a globálního propojování všeho počítačstva se objeví pár scének nabádajících k soudržnosti, ale v japonském podání to kupodivu málokdy vyzní křečovitě.

Mezi postavami se dá vysloveně vybírat, ačkoli naprostým favoritem bude pravděpodobně právě babička, což je další věc, kterou konkrétně u Letních válek (a několika ghibliovek) můžu jen obdivovat, totiž zástupnost starších postav v “táhnoucí roli”. Drtivá většina “moderních” příběhů představuje jako protagonistu mladého člověka (ideálně navíc krásného/chytrého/tragického), ale Hosoda nevypouští ani starší generaci coby přirozenou součást společnosti a ne něco, co je odloženo na vedlejší koleji.
Trochu nuda je záporák, zjevem to vyloženě evokuje dětské pojetí a lá zlý robot-bojovník, ale asi to byla nejlepší volba, jak zobrazit vir graficky jinak, než jako hlodajícího červíka, který se ďábelsky směje a trhá složku Dokumenty na cucky.

Scénář je tak živý, střih relativně rychlý a animace přitažlivá, že ne vždy se stíhá sledovat hudební podklad a pozadí příběhu, ovšem i ty stojí za trochu té pozornosti, skvěle celek doplňují a výborně od sebe odlišují a tím pádem i definují oba světy. OZ je smršť růžové a bílé, kde se prohánějí postavičky avatarů, realita je svět, kde vám prckové seberou ovladač od televize a kde si musíte jména všech příbuzných zapamatovat během jediného představování, abyste se neztrapnili.

Nejsilnějším kořením je ovšem humor. Na loňském Animefestu (2010) si Letní vlky právem přivlastnily většinovou pozornost a sklidily obrovský potlesk. Ačkoli nějaké ty chybičky by se nejspíš našly (ale to nakonec záleží spíš na individuálním vkusu), jako například ke konci mírné přitažení za vlasy nebo celkově vlastně podivný příběh, který hraje až druhé housle, úspěšně to přebíjejí kladné faktory atmosféry, postav a neváznoucího běhu filmu. Jednoznačné doporučení.

Krásný den! Zdravím všechny, kteří vždycky zlobně protočí oči, když o nějakém svém “veledíle” řeknu “to se mi nepovedlo”; ty, kteří úpí, že neumějí kreslit; a především ty, kteří nehodlají zůstat u úpění a rozhodli se, že se to taky naučí. Právě pro vás totiž vzniká tento seriál “Jak kreslit”.

Pro začátek, hlavně si nekupujte žádné knihy o tom, jak kreslit, leda pro vlastní lepší pocit. Žádná knížka vám neřekne pořádně, jak na to, z většiny vyčtete jen to, jak by měly vypadat proporce, jak by se mělo stínovat a jak si pomoci kruhy nebo geometrickými obrazci. Věřte mi, že totéž vám zadarmo řeknou už při první hodině výtvarky kdekoli, dokonce i na vaší škole. Nebo tady, u mě na Porcelánovém koloniálu. Respektive, já vám to podám tak, abyste to ke konci seriálu opravdu uměli!

Většinou problém spočívá v onom přesvědčení “já to neumím”. Velká chyba, koukejte si spravit sebevědomí. Talent je sice užitečný, ale není rozhodující. Jak se naučit kreslit? Jednoduše kreslete. Pořád. Všude.

Já osobně jsem pravděpodobně nějaký ten talent do vínku dostala, a taky jsem chodila do ZUŠky (v Českých Budějovicích je tradiční Jeremiášovka a já mám doteď neměnící se paní Mrázovou za nejlepší metlu na flákavé kreslíře), ale tři hodiny týdně nemusejí stačit. Výtvarná škola je výborná v tom ohledu, že už zkušený profík prochází mezi vámi, opraví vám chyby, naznačí vám, že se máte lépe podívat, kde je světlo a stín, že máte špatně tvar nádoby. No, upřímně, já držím pořád ještě tu pravou pazouru špatně. Čert to vem.

Jakmile ovládnete tyto leckdy nudné základy (což znamená, že víte, že lidská figura má krk, ramena a oči nemá na vrchu hlavy), hodí se uchýlit se k mojí jednoduché metodě. Tuto metodu obsáhnu v dalších dílech seriálu, nemůžu na vás vychrlit hned všecko, jsme teprve u úvodu. De facto jde o pár rad, tipů… ale ten, kdo bude skutečně tvořit, jste vy. Nebudete potřebovat zbytečné knihy jak kreslit, protože nebudete mít zapotřebí kopírovat cizí obrázky, bude to originální tvorba, váš vlastní styl (i když teď na začátku si možná myslíte, že žádný nemáte)! Žádné dřevěné figurky a pokud máte v oku odhad, dokonce žádné “profesionální odměřování”!

Co k tomu

Nejprve je samozřejmě nutné pořídit si nějaké ty věcičky. Všimli jste si, že na základce po vás chtěli, abyste si pořizovali křídy, které jste nakonec použili třebas jen jednou? Mně osobně to strašně štvalo, takže většinu toho, co chci já, doma najdete. Nároky kreslíře i malíře se většinou stupňují s tím, jak mu to jde, takže pro začátek stačí úplně obyčejná tužka (B jsou měkké, H jsou tvrdé – takže spíš ta béčka nebo efko, i když možná se vám zalíbí právě háčka, kdoví?), guma (jakákoli) a papír (jakýkoli, no ten toaletní radši ne). Mimochodem, tu gumu zkuste schovat mimo dosah a nepoužívat ji při každém tahu, který se vám zdá nepovedený.
Papíry jsou většinou k mání obyčejné, kancelářské, ale jen pro čárání bohatě stačí jakýkoli “špatný” papír (zkušební papíry jen zčásti označené z tiskárny atd.), můžete si pořídit i blok nebo stejně jako já na základce a střední čmárat drze do sešitů k učivu (nenechte se chytit a nekreslete do sešitů, které musíte odevzdávat).
Guma postačí kterákoli, ačkoli bych vám docela doporučila gumu PLASTIC (taková bílá od Koh-i-nooru, nenechává tolik žmolků jako např. většina barevných gum) nebo plastickou gumu, to je ten modrý cucek, který se přestává používat, když je špinavý, protože už negumuje, nýbrž prasí papír. Valná část kreslířů ji nemá v oblibě jen tak pro nic za nic, to mi věřte.
Pokud se vám vyvede náčrtek tužkou, obvykle se hodí to něčím obtáhnout (je to pak hezky vidět, dá se to naskenovat, líp to vypadá, zkrátka když to půjde, obtahujte). Takzvaných “linerů”, tedy černých fixek, je strašná spousta. Já osobně si kupuju obyčejný centropen 0,1 (nejtenčí čára, ačkoli jedna drahá značka prodává i 0,02 například, a tam hrozí, že zničíte hrot, než se rozkoukáte), když mám kliku tak od Faber Castell ecco pigment (zase 0,1), který by mělo být voděodolný, takže skvělý, pokud na to přijde voda.
A samozřejmě tu je klasická tuš, hroty do násadky si nakupte, jaké chcete, a vyzkoušejte si, jaký vám sedí. Jak jde o klasiku, je to tak trochu nevýhoda, otevřená tuš vám zasychá, dělá žmolečky a když se nestaráte o hroty, za chvíli si můžete jít koupit jiné… Ovšem takový ten náhodný efekt, který nečekáte, stojí za to. Nadhodilé malé skvrny nejsou na škodu. Tuší a perkem vzniká kresba, kde je znát, kde jste na perko zatlačili a kde jste vedli čáru tenoučkou jako pavučinku. Osobně považuju tuš za úžasnou, nehledě na nevýhody: linery se můžou jít zahrabat. Obyčejná vás přijde tak na patnáct korun, mezi uměleckými si navíc můžete vybrat i barvy (sépiová je úžasná). Pořád je to ovšem taková nejistá sázka, protože tuší toho můžete narozdíl od linerů i hodně zkazit.

Tohle je pro kreslení. Pokud se hrdinsky budete vrhat i na malování (rozdíl mezi tím je jednoduchý, po kreslení vám zůstanou linky, po malování barevné plochy), je to trochu složitější, protože každý malíř si po čase najde svůj oblíbený prostředek. U mě jsou to vodovky (pořiďte si k nim tuš, bílou gelovku). Ti, kteří to berou vážněji, používají tempery, akrylky a olejové barvy, možná i křídy, ale dopředu řeknu, že tímhle se zrovna já, kopyto, v seriálu zabývat nebudu, a když, tak leda okrajově. Mezi námi amatéry se oblibě těší i pastelky a ačkoli vám možná ve škole do hlavy hučeli, že jsou pro malé děti, dá se s nimi opravdu vytvořit úchvatné dílo, jen mít dobrou značku/víc odstínů a hlavně ořezávátko, protože to o tom kůlu je zase na druhou stranu pravda. Kvůli své netrpělivosti si s pastelkami moc nerozumím, ale budiž.
Malovat se dá i zajímavější prostředky. Obávané anilinky doporučuji do každé domácnosti. A k nim sůl nebo víčko silného alkoholu. Malovat se dá i kávou nebo čajem. Ani fixy nejsou k zahození, sama mám ve své “sbírce” extradrahé mrchy zvané copic markers (krom pražské Zlaté lodi už jsem je viděla i v Plzni).

A co nám ještě chybí? Kalíšek na vodu (lepší jsou dva, můžete napouštět teplou vodou, rychleji se zbaví barvy ze štětců) a v případě, že si myslíte, že se zaprasíte, i něco jako podložku na stůl (já na ni dlabu a můj stůl podle toho taky vypadá). Nikdy nemalujte v drahém nebo novém oblečení.

A příště už se na to opravdu vrhneme! :)

Původní název její série dětských knih by se z originálu dal o něco přesněji přeložit jako “Vypůjčovatelé” (The Borrowers); první kniha vyšla už v polovině století, takže opět nejde o žádnou převratnou novinku. Ve zkratce si připomeňme, oč běží:

V domě pod podlahou nemusejí nutně bydlet jen myši. Plachá stvořeníčka vyhlížející jako malincí lidé si tu žijí vlastním životem plným obezřetnosti a velice pečlivě se vyhýbají tomu, aby je velcí lidé spatřili. Nekradou, jen si půjčují — věci zapomenuté, odložené, zakutálené. Kdyby je velcí lidé spatřili, hrozí velké nebezpečí a celá tříčlenná rodina by se musela odstěhovat. A aby toho nebylo málo, maličkými lidmi zmítají pochybnosti, jestli by bylo vůbec kam jít, protože žádné jiné pidilidi už nikdo strašně dlouho neviděl…

Čtrnáctiletá Arrietty si zatím s podobnými věcmi hlavu příliš neláme. Je toho příliš mnoho k objevování, než aby se zdržovala nějakým “co když”. Když neslídí kolem, nenosí domů i přes zákaz drobnosti k rozveselení věčně starostlivé matky nebo neutíká kočce, obvykle se dostává do jiných problémů. Každý průšvih se ale dal zatím vyžehlit snáze než ten nastávající.

Do domu přijel Shō, nemocný chlapec, který sem zavítal kvůli pobytu na čerstvém vzduchu, než si sveze na operační stůl. Naneštěstí pro pidilidi je výjimečně všímavý a narozdíl od dospělých netrpí žádnými planými dojmy. Navíc ho začne stejně jako Arrietty zajímat prastarý, důkladně vyřezávaný domek pro panenky.

Velmi jednoduché zápletce je ke cti úžasná animace a perfektní zpracování veškerých detailů okolí. Což o to, podobnou stylizaci zvládne každý lépe zaplacený animovaný film, ale Arrietty to skutečně dotáhla ještě o kousek dál. Všímavý divák zkrátka musí obdivovat všechny ty maličkosti v domku pidilidí. Kolíček na prádlo jako sponka, špendlík místo kordu a máte před sebou naprosto roztomilou podobu minihrdinky.

Co mi trochu vadilo, to byla suchost jejího protějšku. Jistě, Shō má být vážně nemocný, ale aby tam vedl řeči o výhynu druhů, to mi přišlo jako zbytečně morbidní vložka v jinak pěkném představení, ačkoli u ghibliovek už jsme ti na nějaké to ponaučování o ekologii a podobných věcech už mohli zvyknout. Mně osobně to tam ale přišlo jako pěst na oko.

Přitom zbytek charakterů je docela sympatický: zlá stará ženská splňuje image všech čarodějnic, na jaké si od téhož studia vzpomenete, babička je jako ovečkovatější kopie staré dámy z Letních válek a rodinka pidilidí je na tom vůbec nejlepší: typicky tichý tatínek, který nedává emoce příliš najevo, ale dokáže spoustu věcí přehlédnout, a na druhé straně extrémně starostlivá mamka, která se rozklepe i při pohledu na cvrčka a zbožňuje hezké věcičky. Erilean sebou musela praštit o zem, když se na scéně objevil divousek Spiller.

Dalším naprosto nepřehlédnutelným doplňkem je překrásná hudba (Arriettina píseň). Celá cinkavost půvabně ladí ke kapkám rosy, lístkům a všem těm drobounkým detailům, které z Arrietty tvoří nadmíru příjemný způsob, jak zabít jeden večer. A závěrem?
Zapomeňte na všechna dosavadní filmová zpracování Pidilidí. Vedle Arrietty je to bahno.