Once Upon a Time

Bylo nebylo…

Kdo by se pořád zdržoval s tím, jak snadno zvítězí láska a dobro? Když jde o pomstu, jde všechno stranou. Co takhle pořádná kletba, která zničí všechny šťastné konce jednou provždy?

Happy postcrossing!

Nejspíš znáte ten pocit, když úplně výjimečně najdete v dnešní elektronické době ve schránce opravdové dopisy. Většinou jsou to složenky a účty. O to nadšenější jsou ti přepotající se motýlci v břiše, když jde o opravdový dopis, ten osobní, nebo o pohlednici.

Sherlock Holmes: Hra stínů

Fantasy a já (aneb proč právě fantasy)

Drobet se zpožděním poslední článek Ettina projektu Fantastické Vánoce. Pro mě fantastický jsou, valnou část zápočtů jsem zvládla ještě 22. 12. a teprve teď to na mě pomalu dolíhá. Konečně si můžu tak nějak vyskočit a pak se aspoň na dva týdny nevracet nohama na zem.

Dobře, abych se přiznala, je to tak daleko, že budu mít problém sepsat článek na konkrétní téma, aniž bych moc odbíhala. Tenhle paradox vyjadřuje v kostce můj vztah k žánru. Někdo skončí na práškách, někdo prostě přestane “pozemský blbosti” vnímat a zdrhne od toho co nejdál a na co nejdelší dobu. Jak? Čte, sleduje filmy, píše, kreslí… Oblíbenost fantasy není náhodná. Dokud byl tajuplný západ plný Indiánů a zloduchů, létala tam představivost našich dědů. Tátové si na křídlech laxní okouzlenosti létali do vesmíru a zakládali si na Měsíci stánek s párky v rohlíku. Nám zbyla právě fantastika, která popírá všechny ty vědecké blafy, které se co rok vytahují na světlo, odhazují Einsteina a vymýšlejí nejnehoráznější teorie včetně toho, že čokoláda není zdravá.

Nic z toho jim nespolkněte. Drak není vědecky dokázaná bytost, ale na druhou stranu, proč o něm asi ví tolik lidí? Stejně jako člověk ještě neobjevil aspoň pár set tisíc druhů hmyzu, stejně tak jsou placení vědci možná slepí k tomu, že fantasy si žije mezi námi. Pravděpodobně je ta slepota navíc úmyslná, protože i maličké připuštění možnosti existence jiných tvorů, než jaké jsme zanesli do encyklopedií, by mohlo rozbořit všechno, čeho jsme se dosud chytali. Není to zas tolik týdnů, co se zjistilo, že nejrychlejší není světlo. Abych tak trochu citovala Muže v černém, dneska možná víme, že Země je kulatá, ale co zítra? Během středověku vládlo skálopevné přesvědčení, že je placatá. Tak a teď mi vyvraťte to, že fantasy je jen smyšlenka. Nádhernou omezenost většiny lidstva naštěstí dodnes vyvažují lovci fotografií lochneské příšery a podobní cvoci – počítáte se mezi ně taky? Jen dobře. Pořád je lepší větší na vílu Zubničku, než začít skupovat balený lahve pitný vody a pronajmout si na příští rok podzemní bunkr.

Abhorsenka – a co dál?

Jestli se některý z fantasy spisovatelů překládá hlemýždím tempem, je to Garth Nix. Všimla jsem si, že v poličkách knihkupectví přibyla Lady Pátková. Na sedmidílnou sérii smuteční čekání.

O něco lepší zprávou pak byla v kolekci Za Zdí povídka Nicholas Sayre a stvoření ve vitríně. Docela jasný návrat zpět do Starého království, ačkoli překlad mi místy brnkal na nervy. Co je ještě lepší? Po kratičké povídce bychom se v rámci několika (čti mnoha) let mohli dočkat Clariel: Ztracené Abhorsenky. Někdy v roce 2013 by už mohla vyjít (anglicky, česky si netroufám odhadovat). A o čem to bude? Tentokrát se vrátíme pár set let nazpět, ještě před Sabriel. Příběh se bude točit kolem staré známé Chlorr s maskou. Ještě o rok později se slibuje šestá kniha (ta zatím nemá ani pracovní název), nicméně jásala bych, že se Garth Nix vrátil právě ke své původní trilogii.

Fantasy na stříbrném plátně

Je to skoro železné pravidlo: cokoliv knižního se projeví úspěšně, do roka a do dne podepíše smlouvu i na film. Film je mocné médium a přiznejme si, že i když čteme třeba my osobně hodně, většina populace je zkrátka pohodlná a raději si pustí film. Proti gustu žádný dišputát – některé adaptace se vyvedou, jiné stojí na starou belu. Není to tak dávno (a onen trend ještě vydržel), kdy bylo v oblibě točit právě fantasy. Začalo to Pánem prstenů a po téhle vlně se svezlo všechno možné. Harry Potter, Narnie, spousty méně známých fantasy a především bestsellery.

Právě tady narážíme na první ouvej. Určitě už to rozpoznala valná část mých čtenářů, které nebudu podceňovat, co se týče inteligenčního kvocientu – ano, píšu tu zjevné. Film je byznys a z úspěšných kasovních trháků má přijít samozřejmě co nejvíc peněz. K tomu se přivalilo jako velká obluda 3D a voilá, cena lístku stoupá ke dvěma stovkám. Jenže jak rozpoznat, které z filmů jsou dobré a za které rádi dáte takové peníze, a za které byste je nejraději chtěli kvůli zklamání vrátit zpátky? Pokud čtete fantasy, máte to jednoduché, alespoň přibližně víte, co od takového plátna čekat. Béčkový Konan nebo nadmíru vtipně zpracované fantasy typu Hvězdný prach? Je to jedno, pokud se vám líbila kniha, stejně na film aspoň ze zvědavosti mrknete.

Osobně můžu doporučit to, abyste od toho moc nečekali, zkrátka nad tím dopředu nepřemýšlejte. Obvykle platí to smutné pravidlo, že když máte velká očekávání, budete zklamáni, a naopak to, k čemu máte skeptické výhrady, se ukáže jako jeden z těch filmů, který vám ulpí v hlavě s dobrou pověstí. Čekáte stejně jako já na Jacksonova Hobita? V takových případech můžete být poměrně klidní, víme přece, že Pán prstenů se vyvedl dobře. Zkušenost naopak praví, že obezřetná nejistota je na místě v případech debutujících režisérů, a podobně. Eragon byl kotlík na peníze, to bylo zjevné. Samozřejmě jsou tu výjimky, ale ty se většinou v mainstreamu vůbec neobjeví – věčná škoda.

Vařme z vody a kujme železo, dokud je horké, bohužel i to platí při zfilmování – stejným kamenem je úrazu je iksdílné cosi na několik pokračování. Moje maličkost k rozpitvání všeho na dva díly cítí odpor, zkrátka nevěřím, že to nejde jinak. Společenstvo prstenu sice vynechalo Toma Bombadila, ale přežili jsme to a film fungoval. Nemám tušení, proč nešlo totéž scénáristicky zařídit i u posledního Harryho Pottera nebo Stmívání (i když na to ani nejsem zvědavá) – to musí i míň všímavému člověku přece zavánět tím, že si tvůrci ještě nenahrabali dost peněz. Prostě to tak působí.

Tak jako tak, fantasy na plátně mi vždycky dokáže vyrazit dech. U knížky pracuje vlastní fantazie a to víc než bravurně na to, že není placená od hodiny, ale skutečně to vidět (a nejlépe dobře zpracované), to je příjemný zážitek. Přecejen u romantických filmů ze života většinou obdivujete nanejvýš nějakou tu Eiffelovku, u které ale každý ví, jak vypadá. Snové krajiny a (dnes drtivě počítačem stvořená) zvířata vytažená za ucho z mýtů, to je výzva. Jejich zobrazení samozřejmě nikdy nebude všem po chuti, každý má nějakou tu osobní vizi a ta se nechá snadno zklamat, ale dobrý fantasy film dokáže právě tohle – vsunout divákovi vlastní představu. Starší filmy na nás už možná působí prkenně, ale právě proto si myslím, že je ideální éra k tomu, aby se pokračovalo v natáčení fantasy filmů – počítačem už jde všechno udělat tak neuvěřitelně reálné, že se ještě rádi necháme nakrmit neskutečnem.

Fantasy bytosti

Druhým tématem křížových Fantastických Vánoc jsou výmluvně fantasy bytosti. Trochu jsem je už naťukla v předchozím článku a drobet taky v jednom starším o Mary Sue. Téma se dá pojmout široce. Osobně na otázku “nejoblíbenější fantasy rasa” většinou odpovídám člověk, rozhodně ne elf. Pro mě mají zkrátka kouzlo rasy, které nejsou jednoznačně dobré, svaté, povýšené na andílky a génie. Šedost je mnohem zajímavější, nepředpovídatelná. Že člověk není fantastická bytost? Ale jděte.. :D

Fantasy bytosti bývají zajímavé. Vycházejí z mytologie a obvykle s nimi můžete podniknout cokoli. Přidat křídla, nohy, ruce, přebarvit… Většinou s tím souvisí i nějaké zvláštní dovednosti, magie atp. Čím šílenější, tím lepší. Ideální je kombinovat – andělé, démoni, víly… Fuj, ne, dělám si legraci. Vlk s křídlama a chlupama, co září ve tmě, není vůbec fantastický, dokud mu nevtisknete povahu. Právě povaha totiž udělá z vaší bytosti, ať už je fantastická nebo skoro reálná, něco živého, opravdového. Stačí si představit archetypálního jednorožce: lísá se jen k pannám, je hrozně hodný, hezký, milý a další kladná superlativa. To není moc zábavné, pokaždé víte, co očekávat, jak zareaguje, co se stane.

Mnohem duchaplnější je experimentovat, ať už se to vyvrbí jakkoli. Co takhle někdo (a opravdu kdokoli, vezměte základ ze člověka a třebas mu přikreslete tykadla a špičaté uši), kdo má komplex méněcennosti, bojí se děravých ponožek, trpí neodehnatelnou touhou svádět ženský a pokaždé narazí na děvy se síťovanými punčochami? Někdo výbušný, koho matička učila být za všech okolností hodný a všem okolo pomáhat? Dilemata a nejednoznačné nátury jsou pro každý příběh oživením.

Neotřelost se cení. Jedním z příkladů, na které si z fleku vzpomenu, je Vlk z Desátého království (pětidílná minisérie natáčená v Německu, 2000) – pohádka obrácená naruby, kde tak úplně neplatí “žili šťastně až do smrti”. Jakmile se na scéně objeví Veronika/Virginia coby ztělesnění Karkulky, která není pod zákonem, Vlk náhle vidí dvojmo: sežrat nebo obejmout? Vůbec pojetí postav obrátilo tuhle sérii v něco naprosto originálního. Když pominu vlčí ocas, je naprosto nepodstatné, jestli je Veronika elfka s fialovou kůží a Vlk nadržený, toxicky zelený furry.

Jinak je ale samozřejmé, že mytologie bude inspirovat i dál. Kombinace různých zvířat (a lidí) jsou tak oblíbené, že by byl div, kdyby se to někdy podařilo vymýtit. Tady si jako příklad uveďme gryfa. Je to orlokočka nebo orlokůň, pokaždé stačí proházet jednu dvě součástky a přidat správnou předponu. Harpyje je ženská, která se vrhla na manželka a umlátila ho perutěmi. Zrovna tak jsou na tom ale mořské panny, kentauři nebo slovanské rusalky. Zajdeme-li dál na východ či na západ, narazíme na mnohem víc příkladů. Ze západu přitáhneme jako exemplář quetzalcoatla, opeřeného hada, z blízkého východu stačí kterýkoli džin (ghůl). Inspirovat se dá všude a možná s podivem zjistíte, že ať už jste vymysleli cokoli a jakkoli se domníváte, že je to originální, většinou už to předtím někdo před tisíci lety vymyslel, i když možná ne do posledního detailu stejně. Nakonec právě jejich úspěch dostal často některá z mytických zvířat do heraldiky.

Obliba různých fantasy bytostí se vrací jako velká vlna. Donedávna to byli čarodějové, na výsluní se vrátili upíři a vlkodlaci – a kdoví, co to bude příště? Nemrtví? Možná. Zombie Walk se těší stále větší oblibě. Co se Dee týče, já se klidně ráda vrátím k našim slovanským. Není jich málo a vzhledem ke globalizaci mi přijdou čím dál tím originálnější. Máme být proč pyšní na vodníky, rusalky, hejkaly a kapradinky, čerty, obry a saně. Báje a pohádky se i tak prolínají natolik, že klasická česká strašidla jsou na pokraji vyhynutí.

Očekávejte: ČSFD

Čest skvělým filmovým dílkům.

Počínají dneškem (vlastně včerejškem) jsem se na ČSFD prokousala 200 hodnoceními a zmákla test, což mě upřímně překvapilo a taky nakrklo. Většinu odpovědí jsem natipovala nebo narychlo (je to na čas a jen jediný pokus!!) vyhledala, ale test se mi zdá v oblasti znalostí filmu tak zoufale neobjektivní, že jsem si chtěla jít hodit smyčku.

Co to znamená pro Porcelánový koloniál? Názory na filmy, které mi nestojí za sestavení nějakého toho recenzoidního útvaru, budu odteď házet právě tam. Vždycky jsem si myslela, že na ČSFD řádí jen smečka blbečků, ale hodlám jim zlepšit úroveň směrem nahoru.. :D Jako takhle, nemůžu vystát ču-m-áčky, co hodí ke kdečemu hodnocení odpad a sežrali Šalamonovo… exkrement. Něco srazit je strašně snadný. 95 % z nich s tím má houbeles zkušenost, všechno vidí jen z pohledu diváků, které postřelil šípem Consumérus. Ono je hrozně in všechno zkritizovat, já to umím taky, heč, ale taky umím vyzdvihnout nebo poukázat na něco, co se povedlo.

Penderseni, který užívají hodnocení “odpad”, nevědí zjevně ani co by se za nehet vešlo, že žádný film nemůže dostat tak nízké hodnocení. Sebestupidnější výtvor dal zabrat několika lidem, ta práce a námaha tam je. U animáků jsem zvlášť háklivá na rychlá odsuzování. Samozřejmě, že to špatné přitáhne pozornost, ale nic není odpad, kapišto? Všechno má své diváky. Že se něco nelíbí mě, nic naplat, může se líbit vám – něco, co vy zbožňujete, já můžu naopak nesnášet. Fakt obdivuju magory, co si myslí a ještě to veřejně napíšou, že hodnotí pouze objektivně. Objektivní je leda tak náhled figuríny, a té je všechno u jejího plastového zadku. Na každý film se díváte v nějaké náladě, u vzniku každého filmu stály jiné, rozhodující faktory. Vaše kyselé ego si klidně vylévejte dál, já si své názory odteď už taky napíšu a moc mě těší, že budu moci některým zmetkům svým názorem polárně oponovat. Muhaha!

Jsem Deeus.

RPG Imaginárium

Imaginárium, textová online RPG odehrávající se ve smyšleném světě Iškatrahu, tvoří zvláštní divoké země a částečný odraz skutečného světa. Tucty originální zvířeny a flóry se tu prohání či kvetou po boku elfů, kteří ale nejsou typickými zastupiteli své rasy, jak je dnes chápe mainstream. Primitivní způsob života a šamanismus se tu mísí s kulturou a krásou měst v ostrém kontrastu s rozsáhlými lesy a neprobádanými horami.

Imaginárium má svou sílu v originalitě. Co je jinde jako fantasy zažité a předpokladatelné, to se zde bortí. Existují tu principy magie, šamanismu a dokonce myšlenkové partnerství živočichů, vše ve spletitých vztazích, předpokladech a podmínkách. Modro- a fialovovlasí elfové, lidé a medvědědové, i výběrem rasy se liší od obvyklého “elf, trpaslík”.

Co je na tom nejlepší, v této hře, kde nepotřebujete nic než vlastní fantazii a připojení k internetu, máte téměř volnou ruku. Většina grafických her má zkrátka omezení (a navíc občas něco stojí), ne tak online textové hry. Stačí pročíst reálie světa, založit kartu vlastní postavy a pustit se do hraní. Hraje se ve formě fóra, které je nenáročné n načítání, takže i majitelé pomalejšího připojení nepřijdou zkrátka. Některé grafické hry dává předplatitelům jisté výhody, ale tady vám nikdo neuteče – za hru se nic neplatí.

Co se týče umístění hry, vlajkovým městem je Kersk v Ietherii, ale celý kontinent zabírají téměř všechny podnebné pásy – setkáte se tu tedy s polárním kruhem i deštnými pralesy. Ietherie je země spíše chladná, s rozsáhlými jehličnatými i listnatými lesy, pláněmi a horami. Každá z ras které si můžete vybrat, je vzhledově zajímavá a přitažlivá, od každý se navíc odvíjí jisté výhody i nevýhody předem dané, aby byla hra vyvážená. Prvními kroky do hry je zaregistrovat se na fórum pod jménem své budoucí postavy, mít samozřejmě načtená pravidla a jen co sepíšete kartu, nechat jí pár hodin či dní na schválení. Potom už se můžete rovnou ponořit do zatím nepoznaného světa Imaginária…

Fantasy světy

První článek na téma první adventní neděle Ettelëina projektu
se týká fantasy světů. Je jich pěkná řádka, ale určitě se dá najít nějaká spojitost, což zákonitě znamená, že musí existovat i návod, co všechno obsadit do svého vlastního fantasy světa do hlavní role.
Většina fantasy světů se skládá ze dvou základních složek: rasy a geografie. Tohe spolu s nějakými těmi koncepty pojetí např. magie dává dohromady něco, co si můžete pojmenovat a označit za své. Pak už je otázkou účel světa – pro román, povídky, hru…?
Geografii je to jedno, ale v takovém případě je dobré zamyslet se třeba nad výběrem ras. Hra potřebuje vyvážený systém (je naprosto špatně, pokud je jedna rasa natolik mocná, že druhou zdrtí během oběda, pak můžete druhou totiž rovnou vyškrtnout z voleb a nikoho to nebaví), povídkový cyklus by možná mohl odhalovat postupem více z hájemství vašeho soukromého koutku hlavy.
Další věc, kterou obvykle řešíte, je, jestli přeberete osvědčené rasy se vším všudy, nebo se pokusíte vymyslet si vlastní. Ty vymyšlené často už stejnak něco připomínají, tak jako tak doporučuji, abyste jednu rasu od druhé neodlišili jen barvou vlasů – vždycky by to měl být spíš kulturní rozdí. Vzhled čeká až ve druhé řadě. Možná to překvapí, ale skvělý svět se dá vybudovat i na tom, že všude žijí docela obyčejní lidé, nikoli tlupy skřetu, hordy zlobrů a elfí salony krásy.

Letem světem se dostáváme zpět ke geografii. Mohla by být obyčejná, ale kdo chce všechno odehrávat na vysočině? Většina tvůrců proto nacpe moudře pro široké budoucí možnosti do svého světa všechno: nížiny, lesy, hory, pouště, jeskyně, jezera, moře, ostrovy. Ve fantastických světech existují i létající města nebo celé ostrovy a většinou se nikdo neptá, jak se dostaly do vzduchu a jak tam drží (ačkoli osvětlení potěší). Čím větší praštěnost, tím je to zajímavější. Obvykle se vyplatí rozdělit si to na probádané a méně známé oblasti, dokonce i ve městě (podzemní prostory, kanály). Upřímně, je hodně těžké odehrát něco na monotónní planině, která zabírá celý kontinent. Na druhou stranu se někteří autoři můžou snadno dopouštět hloupých prohřešků, když vypustí z hlavy základní předpoklady zeměpisu. Geografii můžete snadno “obšlehnout” z reálného světa (vzpomeňme si na stolové hory, podzemní řeky a krápníky v jeskyních, kaňony a jiné zajímavé strže…). Fantasy světy mají tu výhodu, že si můžete vymyslet fantaskní zvířata, rostliny, věci, co se dají jíst, nebo dopravní prostředky, ale pokaždé je tam určitá hranice logiky, která by neměla být překročena, aby svět dával pořád ještě smysl.

Celkem pěkný příklad fantasy světa, který je v rámci možností neotřelý, je Avatar. Docela jiný vzhled, fosforeskující rostliny, zvláštní fauna i flóra. Někdy bývá ale těžké takový svět ukočírovat, kdykoli chcete použít slova, která se vztahují k naší vlastní historii, jen složitě můžete používat určité fráze. Příklad? “Dal bych si brambory.” – “Tady roste jen hut-kaf’t.” Úplně originální svět má i takovéhle nevýhody, už je to tak. Ve filmech sice všichni mluví anglicky, i když přiletí z Marsu, ale vy si coby autor svého světa určitě budete chtít dát záležet na každé maličkosti.
Není ovšem vůbec špatné, když váš svět založíte na ekvivalentech Země. Sultanáty, země podobné Rusku nebo Řecku, to všechno vám vyřeší spoustu malých problémů právě proto, že už to nějakých pár stovek let funguje. Mnoho fantasy světů je vlastně zasazeno do “opravdové” minulosti: antika, středověk a jiná století, která se od sebe lišila technikou i uspořádáním společnosti. Zatímco někde najdete kasty, jinde poddanství. S trochou nadsázky se dá říct, že nejspíš všechno, co mohlo, už tu alespoň jednou bylo, objevilo se a může inspirovat. Nikdy nebudete naprosto a dokonale originální, leda byste byli génius všech génií a ani to by asi nestačilo. Starý Řím neprotlačuje autorská práva, takže si s tím můžete lámat hlavy mnohem míň, než kdybyste měli v úmyslu napsat něco, co se odehrává na planetě Naboo.